Zákulisí lidskosti

 

I.

Úvodní slovo filosofické:,Jsi to co oslovuješ s nevyslovitelnym blahem.  Jsi to co je i není...jsi metafyzicky systém mimo zretelnost poslední myšlenky;při dechu pritomne bytosti ztracene v čase těla, pod zemí idejí, pod zemí vláhy a stébel trávy, šest stop Hluboká jáma pro rakev, tváře smutných zesnulých, déšť nad Zlechovskym hřbitovem, Černá vlajka s bílými pruhy padá ti k nohám. Tvá vicka se jiz nikdy neotevrou, vavříny nad hlavou galeji mizejici vzpomínky.

 

Jaky smysl pro Tebe melo přestat žit?  Procitnout na druhé straně...jake příčiny te vedli k tomu, že jsi zatoužil přestat dýchat odloucit se od zdroje?  Nebo se s nim znovu spojit v jiné podobě?  Za jiných okolností než jake vnímáme my, bytosti v dimenzích našich fyzických systému a soustav, orgány designovaný mi jen na vnímání frikce elektromagnetického spektra.

 

Ilustrace poetické: Svítá, světlo pronikající okny pokoje ve třetím patře. Záclony bez pohnutí připomínají na cosi neblahého. Zmražený dech, echo mechoví vzpomínky. Kožený opasek se šesti otvory uvázaný kolem krku. Utáhnutý příliš napevno, než by ti dal prostor se znovu nadechnout, znovu se vrátit k životu. Rozhodnutí bylo úplné, východisko na půl žerdi. Další bezesná noc v srdci Slovácka. 

 

Krůpěje ze rtů dávno zmizely, krůpěje toho životního pocitu, který jsi v sobě nesl. Jsou dnes popraskané a suché, teplo a stav bytostného vytržení se z nich ztratil s dávným leskem minulých dní. Kůže je svraštělá a bez života. Ale Tvůj úsměv patří ostrovům blažených, buddha pod fíkovníkem s koutky plnými naplňujícího azuru. Ruch ulice. Někdo nastartuje auto. Co to bylo za nepřekonatelnou bolest, jež ti dovolila zničit niternou krásu a nevyslovitelnou rozkoš ze života ? Byl jsi ten, kdo rád chutnal svou krev, kdo žil bez podmínek, kdo měl vlasy rozpuštěné. 

 

Údolím se vznáší jarní vůně opekáných pokrmů, na poličce u ohýnku jsou vyskládány ampulky s kořením, u potůčku se line jemná melodie z Tolkienovi předehry, na píšťalku hrají Tvé mýtické prsty, na soví houkání odpovídáš zvučným halasem, zvuk plachtoví se mění na dračí křídla, halucinace zhmoťnují svůj majestát a proplétají se se siluletou větví pohroužených do noci. Ráno zveme bohy příčetnosti znovu do života. 

 

Sýček sám sebou ve snu otmách zaškrcený. Dávná předtucha nebo nevykořenitelná neúcta k sobě samému ? My dva v ruchu velkoměsta, bloudící mystickou Prahou, ztraceni v gestalku ulic, lidé pochodují proti nám, paranoia je závratnou osobou, vlak všech těch představ, až ranní kopule Faunovi kavárny poskytne klid a harmonii, mění se její struktura, slévá se k jedinému bodu, splynout s mystickým vědomím. 

 

Chlapec, který trhá mouše křídla kvůli ztracené hračce. Spálil ses o lásku příteli sám jsi říkával na moji zmařilou a roztouženou duší: „bolest, kterou neseš je jen láska, kterou zadržuješ“. Báseň o nové cestě v májovém slunci je pryč. Šesta dvacátý verš Tvého života ztracený na cestě. Tvůj život pokračuje v nás. V tom tkví jeho nesmírné bohatství, jeho závratná nezapomenutelnost a propastná nesmrtelnost. 

 

Znovu sním ve Vesmíru. Planeta se točí. Usínáme a zapomínáme, že jsi kdy žil, dýchal, tvořil, vzýval ten palčivý životní pocit i horoucí nostalgii. S tvým odkazem, stahuješ nás do svých niterných bojů, mezi ty stěny po kterých chodí pavoucí z tekutého skla. To sklo má dvojí oje a kdo z nás se nebojí pohlédnout na druhou stranu ?....Vzpomínáš, když se z našich neuronů ve výškách stali lístečky, stébla trávy, při přísvitu šeromladého dne, v kapkách mezi větvemi, mezi iluzí a snem, skutečností a probuzením? Kaleidoskop ve větvích věšteckých zjevení ? To divotvorná roztáhla své oči a zatáhla nás do svého království. 

 

Jenomže, co kdo z nás v hlubinách těch očí nespatřil? Co se ukrývalo ve plavovlasých stínech ploužících se po komnatách Tvojí duše ? Zahřmil jsi na příboj, očekávaje svůj odchod v předtuše. Roztoužená dívka na pobřeží oceánu sní o milenci, který se mezitím rozhodne dát přednost své staré známosti, pro to utrpení, jedinou útěchou před soumrakem je jí maják osamělosti a sídlo práznoty s polibky naděje a smrti. 

 II.

Lidé se zajímají o to, kdo jsi byl, ale i to to kde jsi teď, kde jsou všichni odcházející na onen svět, za onen svitný průchod membrány z těla ven...a přitom nikdo z nás neví co se odehrává v ten okamžik, kdy přechází jeden stav do druhého. Nádherná kniha příhod, perly transformací ráje, ale co když celé království nebeské je lest? Zažeň myšlenku na smrt, Tvá zvěst hlásá daleká!

 

Tvé východisko teď, se nás týká, zemdlí li vjem o budoucnosti, co potom zbude z tvůrčí síly, z energie, která je dána živým a ne mrtvým ? Kdyby jsi měl ještě jen jeden poslední den, jak by jsi jej prožil ? Co by jsi zaměnil k přístupu životu ? Zamořil by ses do duše přítomnosti a Ta by pozřela Tvoji duši? Vidoucí tuší! Až se srdce rozbuší rozbuškou jara!

...Příjíždím do Tvé ulice, vidím

Tě jak jdeš na nádraží, mezi okny vzdálených galaxií, jak nexus noci a výkřik extází jsi byl sycen tou volnou hrou na prožitky! Nejednou jsi zmrazil všechen kouř a jho spirály pokračující dovnitř, naharu až k bájným zasvěcením. Sebevražedný poutník pod rychle stínem křídel nad hlavou. Vážka kmitajicí špičky po probuzení!

 

Třicet kloboučků. Hranice několika set mikrogramů. V lotosu u ohně, šlahounky brusných kotoučů vědomí, obří s patou kaligrafických schodů, co jsi viděl Ty ? Kolikrát jse mse Tě ptal na úsloví Divotvůrné ? Bezhlasé zasnění plamenů, v lotosu u ohně. Na Tvou mysl se snesl dar z vyšší vůle, ale tys jej nebyl schopen přijat a kontrolovat. Mé myšlenky na zničení mozkovny, blažené švy lebeční, jež staly se Tvými. 

 

Hudbo pozemského života, auta projíždějící ve Štefanikově ulici, rychlejší životy a méně času k zastavení, víc touhy, víc hamižnosti, víc poškozených celků, hodnot, mechaničké kolečka mezi lidmi, přístojnost mocipánů, neřesti svůdných žen, klid mezi národy, vystoupení mírových postav, společný tanec, už nezbývá energie na oněmnění, na podivuhodný kolotoč životů, na pokoru, na dílo, ze kterého byla Stvořena Síla, všechna Platónská tělesa, tento znovu a znovu se rodící a smršťující Vesmír. 

 

Les esovitých stínů, u projíždějících protimluvů na Tvé znovuzrození. A ve jméně, jmění, jež kryje nebes zář, tak odkryj masko smrti, svou Tvář! 

 

III.

Už mimo obraz. Mimo početí tohoto tisíciletí. Sním. Sním o Tom, jak serfujeme kaskádu, ja kšejpujeme šelf, a po mysu se vracíme k jemnohmotnému labyrintu, bytosti v turiandru bubnují na pláč nahých mústků a moře nás vyplaví a my se usídlíme v hamakách, přímo na pláži úsvitu a vláhy pozapomenuté božskosti těchto dvou těles. 

 

Probuzení lístky obtékají paprsky, vánek je řekou tekuté průsvitné proudnosti, ve vzduchu je cítit vydechující splav velké bytosti a v ní zrníčka písku, hodinky galaxií se obracejí, svět je to lůno, ze kterého díky poezii a daru vyrůstáš do Vesmíru a vesmír je místo, kde žije dívka s čelenkou se vzáčných květin, tancující při přílivu na ostrově Svobody. 

 

Tato planeta, jak ji Kosmos počal, má úžasnou budoucnost, a my jsme pořád tys fantastické bytosti, tvorové pěti živlů, vládci étheru a tvůrci svých osudů a soucitu, vláhy Vesmíru. 

 

Chci ti poděkovat, že jsi žil, že jsi tvořil, přítomnost, skutečnost, zážitky s námi všemi, byl mi i jiným nablízku na cestách, v lesích, v nocích plných chimér a hlubinné radosti, znovu na setkané doufám, že je to všechno pravda a setkání ve Věčnosti nás nemine.

 

A ty Příteli, si činil život skutečnějším, neboť jsi skutečným byl, měl život rád a ma plno jsi jej žil, prolétal jsi beze strachu a zemřel na výsluní mládí, citově vyprahlý, hledající marně východisko z tohoto života. život toť pohádka bez konce. 

 

Psát Requiem za mrtvé v naději psát chci pro živé,

ve smíru, touze, smíchu, smutku, pláči, bolesti,

ach ano, to teskné ve dvou planetární já,mezi duší být legendami,

po věčnosti žižnit, neuskutečnitelné uskutečnit,

dál po životě prahnout, mízu od pramenů stáhnout,

k nám od pramenů pít, že životem dál chci jít,

těch pár slov jak nadskutečný dokázal jsi být,

duchaplností nadán, jak ušlechtilý, jak velkolepá byla Tvá mysl,

ovšem poslední lásky krve smysl, strach ze smrti ten vrah,

nebyl ti noclehem, a tka věřil jsi, že slunce popatříš,

u velkého Tvůrce, dříve než my zde dřímající lýkem probuzení,

že setkáš se s vyslovitelným tajemství zkušenosti,

vidoucně zřel jsi již za života, že zkusíš co z živých neokusil,v divoké a tajuplné radosti, 

...až do úplnosti. Jsi co oslovuješ, svítá, světlo pronikající skrze oblaka ve třinácté komnatě. Buď Ti Vesmír lehký...!

Tvůj soukmena.