Jinou cestou

Byla mi doporučena jiná cesta městem vedoucí ke stanici drah. Údajně měla být kratší. Skutečně byla. Nejen to. Vedla podél řeky, nad malebnými zákrutami říčních meandrů.

V poklusu jsem se proplétal mezi desítkou starých stromů, abych se záhy ocitl na úzkém asfaltovém chodníku, který sloužil současně cyklistům i sportovcům na kolečkových bruslích jsoucích v zástupu.

Nad střechami cihlových domů ze třicátých let se v oparu měkce pohupovalo vycházející slunce.

Pod domy na protilehlém břehu byly přibližně pětimetrové zdi z velkých kamenů.

Zdi sloužily k usměrnění či rychlému odvedení proudu řeky v době silných dešťů, anebo v minulosti v době tání sněhu z nedalekých hor.

Ve tváři mě hřál nesmělý svit slunce, cesta příjemně plynula.

A v nestřežené chvíli pár desítek metrů ode mě zjevila se u říčního proudu vysoká postava mladé ženy. Doslova žhnul její hustý rezavý cop. Pod copem byl patrný uzel z červeného šátku, který měla pevně utažený po obvodu hlavy.

Impozantní figura.

Když byla ode mě asi dvacet metrů, z výšky pozoroval jsem její vznešené držení těla, tak vzpřímené.

Patrná byla i její útlá ramena ve světlé mikině, pak také dlouhé paže i prsty dlaní.
Pod mikinou vyklenuté pevné půle hýždí v barevných leginách.

Uhrančivá podívaná, houpy, hou, pravá půle, levá, levá střídá pravou.

Člověk si to právě představuje za rytmického komíhání…

Jakmile jsem byl v její úrovni bylo patrné, že příroda nebyla k dívce na hrudi natolik štědrá jako na jejím pozadí…

Každá žena může mít svůj půvab…