Zápisky svrchních zpovedi

...probouzím se do tela. Mimo organismus je tento svět i v něm. Nedávám logicke návaznosti? Jedu z kopce dolů z astralu radim na neutrál. Hudba je svatý gral. Jsem na vlnách frekvencí, cítím se napojen. Hlavu kolem hlavy mam pás litam v prostoru.  Muže za to jeden tvůrce, Quanta.

Jeho technicky nadcasova produkce plna dubových přílivu, melodického dowmtempa a experimentální prozodie glitch sound designu. Hlas vypravěče v tobě. Ovšem dnes mne čeká další zkouška. Viditelne změny a připomínky dramaturga na stole v kurarne ktera je dnes již nekurarna. 

Mam to v hlavě pěkně srovnane, ale poslední týden jsou ty posloupnosti řeči, emoční inteligence a geneze původních projevu ega a osobnosti znovu deformovane, muže za to nedostatecny pobyt na slunicko, krátký spánek a syndrom dohasinajicich thc spojů v neuralnim kortexu mozku. Srdce je na procházce a hojí se ze všech ran a poselství.

Přicházím do divadla.'ahoj' rikam v kulisarne. Kulisy již stoji jsou již rozmístěny. David zahlásí přes divadlo. Několik nových motivačních dechových cyklů. Miniatura vesmírných korespondenci. Scéna předcházející te me.

Mam za sebou dva obrazy společné, je pár minutek před desátou, myslím na léto ale i na svoji postavu, na Samka na celou tu divadelní sebranku herců a hereček mezi které jsem se mimoděk dostal, vidim ty světla, čeká mne přechod, přes scénu a pohled na vodarenskou věž, není tajemství, že druhé dějství osvětlí muj původ. 

Projdu se tedy po jevišti a zadivám se na vodarenskou věž, je to me poslední vychodisko, zároveň mne otevírá vztah s postavou hlavni, v ni jsou všechny stránky.  Obrázky věštby jsou pro Samka nebezpečím. To ona je samovolne předurčena ke změně světa, k obrode,...a má postava má za samozrejme, že má otce na nebesích.

Pohled na pionyrskou věž je vzdáleny a přitom konkrétní, jde na okraj mezi pravý úhel krize, je v tom náboženský život a vzrušení a síla a zároveň strach a bazen před boží velikosti, jenž te v lune pohledu te přítomnosti zhostí, v tom je právě ten přechod, vyznamna předehra. Předěl.

Nyní mne čeká scéna. Se Samkem. Má před ni takovou mezihru kdy vypráví co se mu se mnou stalo. Spadne nám karton, ale tentokrát si zapomínám provázek kvůli tento uzkostlivym a peclivym poznámkám, které mne vedou dopolednimi prihodami, jež jako by vypadli ze scénáře nejake hry.

Pan dramaturg napsal ať vázeme tu karku po celou dobu provazeni te scény a její mluvy. Dnes jsem si zapomněl svuj provázek a tak to nebylo Idealne pojate a zapomněl jsem improvizovat a to byla jen zkouška, kdyby se to stalo při hře na ostro musím si to zapamatovat.

V te scéně kdy jedeme s kartony a já Samkovi pomáhám je nacrtnut vztah Samka k jinému, narusenemu, zakazanemu životu, v tom vezi ta maličkost okamžiku, ac se to udeje v mžiku, mym úkolem je vystihnout proud toho sblížení slova a dat mu tvar v přítomný okamžik, kdy se to zrodi před očima diváka a pak zanikne, nesmí se to pronést a musí to byt verohodne ac je to stylizovana hříčka, ovšem v realistickém kontextu.

...

Důraz dat na tajemství, na onen onen odkaz ve kterém se svět mluvy probudí jako oním zázračným kouzlem, při představě ze na hru půjdou i mladší deti a nevyspele publikum, Tonda hraje svuj odkaz, v tom to vězi, v tom se učí zacházet s dialogy, časem na jevišti i slovem,..o všem rozhodují naucene reakce a ty odpovědi na ne. 

Při vyslovení se 'a muj otec mne tam jednou vezme k sobě a budeme tam stástni spolu, důraz na motiv te zaslibene země, žezlo představivosti, odkud se srdce objevů zhostí v tichem sluchu bez boje a konfliktu. Jakmile to Samko uslyší nepodivuje se nad tím, ale přijímá onu informací, nebot to nenarušuje a ne provokuje jeho myšlení natolik aby to narušilo celkovou totalitu jeho myšlení a členy v kontextu myšlenkového života. 

'...A budeme tam stástni spolu se otevírá ta naděje ten kroj nesvazeneho života na druhé straně, zdali jsi to tak schopen vyjádřit a zit tím tou moci ducha a představivosti, Tonda Szedilek je vlastně básník a to on si maluje osud na nebesích s otcem a je o tom přesvědčen a v tom přesvědčení je odhodlán to vykonat to vse má na paměti ac je mlád a bytostny...

'A jestli chceš tak te tam vezmu taky... (možná uvěřis pak v cestu na zázraky...) jako by lákal Samka k výpravě na dobrodružnou cestu, cestu objevů, cestu zapovezene odpovědnosti za to vydat svou mysl na cestu, zplodit onu myšlenku, byť v tom co te přesahuje a skočit, byť odhodlaný to udělat...a jdou a on se jej ptá na Darinku a on jako by to neuměl říct rika s takovou klukovskou rozkoši ze jej ta holka nezajímá (ať si klidne u něj stoupne na špičky)...a pak ještě jednou i přes to ze Darinka má samé jedničky a je to předsedkyně třídy tak jej to nezajímá rika to 'rika' tak vlastně kraka s takovym odporem...

--- nyní bude první část dějství za námi a přestávka a prichystani na druhou pulku...ne podávat se strachu uchopit se vnitrne celého se tam vevnitř o hmat takový je lék na odcizenost na to hojení k sobe na to společné v dobe.

Druhé dějství obsahuje i jeden druhu stejný muj přechod. Není v nem mnoho životů, je to podel všech přítomnosti. Most přes pozornost lidi, které já ovšem, nemohu vnímat, takový je prostředek ve kterém se norim do hluboke řeky...

V obraze třicet. Stojim v práve kapse, prehravam si v hlavě dialogy onoho obrazu, zůstávám ve stinu, přichází divadelní nápověda Regina, rozkrocmo mezi ni jde světlo a za ni utikajici Samko a Angelika, jakmile zatáhne za límec Samko leti zpátky a zůstává na Zemi. Objevuje se Darinka...

Přicházím a ve tváři bych mel mit otisk tajemství, přijde něco netuseneho ono rozhodnuti, ta věc ve které upoutá pozornost, ' zítra je mi čtrnáct..., pomalu a klidne s rozvahou a jistotou. 'Jsem ti říkal že otec je na nebesích...' V tom se objevuje hlavni motiv s důrazem. ..' muj otec pomlka nás vyzvedne pomlka...' velmi dulezita je však sekce kdy říkají...to nesmíme ' Já jdu... (prostor - ale Tondo)...' jdu jdu a jdu je tady ještě někdo kdo se nebojí... budeme po potahování rika Samko a já křičím ze ty to nechápeš Samko...')

...