Ztracený

Vnitřní klid
vnitřní spása
je to stále den co den
dokola to stejné.

Nedokážu se srovnat s realitou
s tím, že existuju
že cítím
že mluvím
že stojím
že miluju
a že to všechno jednoho dne zmizí
jako jemný písek
ve větrném vánku
a nikdy se to nevrátí zpět.

Víc jako polovina mých básní
jsou buď o kráse přírody
o smrti nebo o strachu a podobně.
Je to depresivní
je to prokletý
je to prohnilý pouze proto
že takhle prohnilý jsem sám uvnitř sebe.

Mám strach
jsem vyděšený
z existence lidstva
zvířat
Země samotné.

Je to pro mě těžké břímě
Jsem šťastný
mám všechno co potřebuju
a to, co nemám
to jsou maličkosti
které pro mě nejsou tak potřebné.
Jsem šťastný člověk
mám rodinu
mám přátele
dokonce jednu spřízněnou kamarádku
a úžasnou přítelkyni
pro kterou bych byl schopný
se rozkrájet na kousky.
Mám střechu nad hlavou
mám hlavu
ve které něco je
a můžu ji využít k dobré budoucnosti
a kdo ví
možná i k dobrému psaní
ve kterém třeba jednou prorazím.

Tohle všechno mi život nabídnul
já to přijal
a měl bych to vše
nosit jako svůj štít
bohužel ten štít napadá skutečná realita
která má podobu ostrého hrotu
a on ten štít bodá naskrz
raní mě
bojím se ho
štít se opakovaně rozbíjí
a nikdy nezůstane celý.

Večer uléhám z úzkostlivým
temným pocitem
a myslím na den
co jsem prožil dnes
a myslím na den
který prožiju zítra.

Dnes ležím v posteli
a říkám si: "Jsem znovu blíže smrti"
znovu se chystám usnout
připravit se na zítřejší den
který možná nebude stejný
nýbrž bude další.

Na nadcházející den
na ten se těším už jen proto
abych rychle
alespoň přes noc a zítřejší den
zazdil temné myšlenky
než znovu přijde noc
a beznaděj si mne znovu vezme
do svých dravých
krvelačných tesáků beznaděje.

Beznaděj poznám snadno
je to v ten moment
kdy mám před očima sebe
dívám se na sebe svýma očima
svojí myslí se pozoruju
a není úniku.
Nemůžu utéct sám sobě
nemůžu opustit tohle tělo
nedokážu změnit osud
který mi byl přidělen
nikdo to nedokáže
a to je přesně ona
beznaděj sama.

Zbývá mi jen jediné
je to naděje
naděje čehosi
živé bytosti nepolapitelného
To světlo na konci tunelu
to tam na mě někde čeká
a já ho musím nalézt
neboť bez něho
bez něho jsem stále ztracený
ztracený sám v sobě.

Albert Camus bádal
hledal světlo na konci tunelu
nevzdával se a bojoval
musíme bojovat o svoji naději
protože bez ní nejsme lidé
bez ní nejsme živí
bez ní
bez ní jsme mrtví
ztracení nebo mrtví
a v tomhle případě
to vyjde nastejno.

Jestli to vzdám
je semnou konec
protože nikdy nenaleznu klidu
jestli to vzdám
tak už navždy
budu i mezi přáteli stále sám.

Tak tohle jsem já
životem oslněný
skutečností vyděšený
smrtí pronásledovaný
tohle jsem já
jsem Ztracený.