Anotace: které v jeden ráz ztuhly před bystrými posly světla…
říkám partnerovi, víš, jak miluju hřbitovy, mohl bys... mohl
stála jsem na dlážděném místě, nejvyšším místě téhle vesnice, moře vidět nebylo nebe neskutečně... stál a pozoroval mě... s nádechem jsem vplula do téhle krajiny, hladila andílky, četla jména v cizím jazyku, natáčela hlavu do mraků a uvnitř sebe cítila vděčnost a pokoru... sedla si na schody a vnímala člověčenství co dýchalo z těch kamenů...
nikde ani stopa po člověku
po jeho marnivém snažení
v bříšku prázdnoty
se prudce zachvívá tep krve
tlustými póry země
vybuchují sny
dávno mrtvých lidí
a jejich průsvitná vlákna
jsou unášena k nebi
hejny vyplašených ptáků
děkuju, ještě teď a znovu mám husí kůži
15.10.2016 01:16:09 | zelená víla
místo-nemísto, někdy už už jako bych tam byla ... děkuji za exkurzi a průvodní koment k řeči-neřeči přeložené do mateřštiny:)
26.09.2016 12:47:46 | Ragnell
Velmi realisticky popsáno. Üplně mě mrazí. Kdo může tohle napsat, aniž by něco takového prožil... Ale, E, budeš na tom místě dlouho? Budeš odtud moci psát? Jsem trochu sobecká, že si nedělám starost o Tvoji bezpečnost, ale o svoji hamižnou touhu po písmenkách... nikde ani stopa po člověku - krásné - bříško prázdnoty - konejšivé - tep krve země... tam je asi každému fuk, jestli sesmolí kontrolní hlášení... eště jednou du do toho... tohle mi děláš často... :-)
26.09.2016 05:11:37 | Iva Husárková