nahaladí...

rád si občas poležím
na kamenných valech
co v dobách prastarých
zpevňovaly svahy
sálají teplem
podzimního slunce
a já se k nim tisknu zády

náhle jsem zaslechl
lehounký šramot
tiché zašustění listí
a kousek ode mne
zjevilo se jakési hadí plemeno

jaké to asi je
dotknout se takového tvora
je to stejné
jako dotknout se
něčeho tajného v mysli
co se nevynáší na světlo?

to hladké klouzání
podivné mlčení
to kdysi byl člověk
a teď v dnešní podobě
je stále tady
nic se nezměnilo

rozhlédl jsem se
všude panoval klid
jako z dob na počátku
takřka biblické ticho
až jsem se viděl
v té hadí podobě
tak hmotné přede mnou
přesto mimo mou bytost
na povrchu země
položenou

rozesmálo mě to
tak vida
tady jsem tedy
po všech těch letech
na stejné zemi
se stejnými vášněmi

chtěl jsem ho chytit
ale není to snadné
užasl jsem sám nad sebou

chtěl jsem se jej dotknout
porozumět tomu doteku
ale nebylo to tak jednoduché

nakonec se mi to podařilo
vzal jsem jej do rukou
a pak zas pustil
byl trochu chladný
ale čistý
ne kluzký jak jsem si myslil

jaký byl asi ten dotyk pro něj
z mé horké ruky
že ho mám rád
bylo to stejné jako od kamene?
co asi cítil?

co to znamená
podržet hada
co za tím vězí?

to znamená že jste hadomilec pane
řekla dívka
která mne nenápadně pozorovala
a začala se jemně a inteligentně smát
řekl jste třeba někdy vy mě
že mě máte rád?

nepamatuji se drahá Ophidie
a byl to jen had

neřekl
a dala se opět do smíchu
najednou všecka veselá
vždycky mluvíte o něčem jiném
o něčem nemístném
i v těch nejúžasnějších chvílích
ale nikdy jste se nevnucoval
tím je to vysvětleno

cítila můj pohled
na svých vlasech na rukou
na šíji i na ramenou
ale dál už nic neříkala
i když cítila
jak ji pozorně prohlížím
jako bych prohlížel hada
ležela klidně na kameni
prohřívala záda
a dál se srdečně usmívala