v kraji pomalého skla...
v kraji pomalého skla...
Anotace: ...
vpíjející do sebe světlo
občasný záblesk paprsků slunce
vytváří iluzi pohybu
ale ve skutečnosti
to místo vypadá opuštěné
ona ale ne
vystoupila z hliníkové obruby
a stanula kus přede mnou
celá zmatovělá
až na citrínový klobouček
oči něžné
postava svůdně symetrická
v obličeji výraz náměsíčníka
nemohl jsem uvěřit svému zraku
bylo v ní něco hypnotického
vyzařoval z ní síla
magnetismus a kouzlo
taková renesanční žena
která se na vás dívá z plátna
mizejícího do nekonečna
země na které stála
se utrhla a zřítila jako podemletá
ona se však magickou silou vůle
přenesla vzduchem ke mně
propast se uzavřela
podívala se
jako by ji cosi oslňovalo
ale rozhoduje úmysl
pak mávla rukou
aby zahrnula mne
i celý svět
na nějž právě vstoupila
překvapením
měla úsměv bez minulosti
bez předsudků
s důvěrou ve štěstí
roztržitě zdvořilé
a jakoby mimochodem
se snítkou rajských poupat
připevněnou k šatům
zlatým špendlíkem
jak zvláštní
podivuhodný květ
je lidská bytost
držíš ji za ruku
a zatímco spíš
ona roste
mění se
a vydechuje omamnou vůni
Komentáře (6)
Komentujících (6)
Doporučit
Tisk
mluvila jsem se sousedkou svého kolegy... vykreslil mi ji tolika barvami, že když jsem ji potkala, usmívala jsem se, on , ale musel domů a my zůstaly samy... akorát venčila psy... to místo, kde bydlí, je tiché, dům hrůzy na první pohled... na druhý má krásnou vůni, tvar, starobylé dveře...šumění potoka, les, nebe... bojím se tam, vždy říkám počkej, ale teď ne, dívala jsem se na nebe, cítila vůni a čekala...
sousedka venčila psy... a já usmívající stála před ní, hleděla na mě ostřížím zrakem... já si hladila psy a ptala se... zjemnila... vyprávěla... se jim líbíte.., ne, ne, voním ... mám dvě holky...to už se usmívala ona... měla byste jezdit častěji, abychom měly více tajemství, já mu to neřeknu... zaslechla jsem,no Evo pojď... usmála jsem se... prosím tě, pojď... tak se mějte, já musím...
u něho doma jsem se rozhlížela, ty parapety...ta krásná nedokonalost, vůně domu, kouzlo tvoření... vnímáš mě? jojo... pojď něco ti ukážu... šla jsem... proč ses s ní tak vybavovala? jsem ti něco vyprávěl, jak... nemůžu? co je to za otázku?
tak si tu žiju... hmmm... a pohladila jsem tu zeď toho starého stavení...podívej přesadil jsem ty kytky, jak jsi říkala... super... jen jich mám málo... hmmm, už vím, co ti příště přivezu...
odjížděla jsem domů, krásně potřísněná tím domem, kamarádem a kolegou, co se usmíval... sousedkou, co byla milá... nebem, co se dívalo okny... přemýšlením, jak cesty člověčí vedou tolika směry, zákoutími, domy,... jak se mění a přesto něco je neměnné... tak opatrně... jak jinak do té noci půvabné...
doma jsem zapálila svíčku a rozjímala...
nad domem, co je jiný než ten... nad okny, co jsou větší, ale dávají více toho všeho? ... nad svým doma,... nad ním, jak jiný svět teď má... vzpomínala jsem nad jeho doma, co kdy žil... nad ním, jestli mi může tolik znát, jak myslí... nad tím vším... nad slovy, víš o mně tolik a tak tu musíš zůstat a pak tě musím zabít ... nad jeho očima... kolik schodů dolů, pomyslně člověk sejde a přesto... kolik si toho uvědomuju za ty roky, co se známe, co jsme se neviděli a pak zase potkali a pak zase ne a pak opět ano...
jak se vše mění... jestli my... ty oči mají pořád lesk... záři... musím se tomu usmívat... jestli přítomnost zraňuje nebo dává... jestli je čas jít nebo právě teď zůstat...
https://www.youtube.com/watch?v=5YXVMCHG-Nk
13.12.2016 02:18:13 | zelená víla
hele, hned bych koupila něco hezky cínovaného...
26.11.2016 09:15:38 | maryshka