Klubíčko

 

 

Někdy je tak prázdno,

až je to skoro pravda.

Takový ty důležitý chvíle,

kdy se otočíš, abys to všechno řekl, sdělil, daroval, předal a

všichni jsou pryč.

Držíš to v hlavě,

omotáváš drátem

a provazy

až je z toho podivně nevzhledné klubíčko emocí.

A stejně cítíš, jak se každá nitka pomalu sama od sebe rozmotává

a mizí kdesi 

kdesi

úplně pryč.

Natáhneš ruku a mezi prsty ti

proletí poslední vlákýnka.

"Ahoj, chtěl si něco?"

Jo, jasně. Něco krásnýho, bylo to jen pro tebe

jenže už

je to dávno pryč.