na hřbetě zimy...

opíral jsem o zeď
rozpadlé usedlosti
pokuřoval z dýmky
a pozoroval postavu
zahalenou do kožešiny
kráčející proti nažloutlému nebi

blížila se pomalu po hřebenu
jako by ji přibližovalo pozdní odpoledne
i valčík větru
co krouží kolem holých stromů

pak se zastavila
s koleny u sebe
bez určitého impulzu
na jednom místě

nejspíš to nebylo kvůli mně
a snad kvůli nikomu
dokonce ani kvůli ní samé

nehybná a okrově hnědá
ve středu bílého ticha
součást tepla a vlhkosti
i bezdůvodného stesku po radosti

zůstal jsem bez pohybu
a nespouštěl z ní zrak
až dýmka prázdnotou zachroptěla
přesně v okamžiku
kdy se musela posunout
nohou kupředu
a pokračovat směrem přes úžlabí
které nás oddělovalo i spojovalo
krátkými lehkými kroky
kterými vyznačovala plynutí času
uvolněně
s chvěním bubnu
rozhodností klarinetu
počátkem večera
i slabými vůněmi
předznamenávajícími smrt světla

došla ke mně
klidná a vážná
ve vlněné čepici lehce na ucho
proužek dýmu jí přetínal obličej

jistě si mě pamatuješ řekla
před mnoha léty
jsme si dali schůzku na dnešní večer
ale vlastně nezáleží na tom kdy to bylo
protože ani jeden z nás nemohl zapomenout
a jsme tady přesně

ostatní dojmy jsou sporné
záměr jejího úsměvu v šeru
znepokojivá pronikavost chladu
zmást významy
touha potlačit všechno podstatné

osamocenost noci
zdá se mi
může poskytnout vzpomínku
nicotu
nebo chtěnou budoucnost
až jsem si uvědomil
že je to ona
s kým stvořím nový svět
na rovině polí
která se rozpínají
dochvilně a nezadržitelně
kdy se vichry proměňují
ve vrnící pohlazení
a bouře znějí
jako něžné praskání
kávových zrnek v mlýnku