broučí cvoci...
broučí cvoci...
Anotace: sršící ve spirálách sametové noci...
v kruhu vlastního světla
na okno divoce tlučou brouci
jako by se za nimi někdo hnal
a každým okamžikem
je měl ze tmy dostihnout
z těl se jim sype jiskřivý pel
a soví oči hoří
neklidně růžovým plamenem
můžete je plašit a odhánět
ale oni okouzlení
dál se budou tlačit ke světlu
a vrhat se vášnivě
přímo do vroucího žáru
stojím v údivu a nechápavě
před bohatstvím barev a tvarů
ohněstrůjných poslů noci
kolik těch mistrovských výtvorů
shoří na Zemi
v miliónech horečných zápalů
jaká podivná radost
jim dodává tu magickou sílu
kdy všechno je tak prosté
všechno se zdá snadné
a každý okamžik bytí
dýchá hlubokým smyslem
s rozkoší jsem škrtnul zápalkou
a zvíře ve mně se rozeznělo
hlasy pradávných předků
všechno jsem do sebe vstřebal
sám obsažený ve všem
Komentáře (9)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
jak magické občas bývá slovo ne... kolik překvapení sebou nese...
není to tak dlouho, kdy jsem přemýšlela o minulosti... a vzpomněla si na jednoho muže Michala... vzpomněla jsem si prvotně na ten čas, na tu dobu, kdy jsem hledala, kdy jsem chtěla věřit... kdy jsem pracovala a on byl manažerem... mně bylo devatenáct, dvacet... jemu o kus víc... já se tehdy prokousávala vírou a nevírou, důvěrou a zklamáním, hledala jsem sebe a důvody proč... a objevil se tenhle usměvavý člověk... jeho úsměv jsem si zamilovala za pár okamžiků... řešila jsem studium, práci, sebe... a zjevil se...vtipkovala jsem... pamatuju si, že šel na operaci a já vtipně glosovala a má nadřízená řekla, jak to nevhodné bylo, ať mu zavolám a omluvím se... že takto by naše spolupráce s tímto přístupem nefungovala... osmělila jsem se a zavolala... omlouvala jsem se... a ten okamžik se mě tenhle člověk zeptal, proč se omlouváte? a já odvětila za nevhodnost... cítíte to tak? ne... proč tedy spolu mluvíme? mlčela jsem... někdo vám to řekl, předpokládám... ne, lhala jsem... cítila jste ze mě nesoulad? nikoli... pak zbytečně se omlouváte...když jsme se později viděli, usmívali se... glosovali... jděte mi zjistit tohle, tohle co jste zhodnotila se mi nezdá... jděte sám, já jistě to jinak neuvidím... znejistěl a šel... tenhle pětadvacetiletej kluk mi tehdy prostotou nepovýšenosti dal důvěru..když nás později rozvážel v noci po inventuře sdělil jen tak kolegyni... je chytrá, vtipná, krásná a neskutečně ironická... ona mi to vykecala... děkovala jsem mu za to...
nedávno jsem špízlovsky ho našla na netu... tenhle Michal mi naučil mít rád díky jeho sympatiím... zvažovala jsem napsat mu dopis a a poděkovat... je pořád stejnej a já pořád stejně děkuju... :-)
plameny a tak...
08.04.2017 03:00:19 | zelená víla
njn, plameny a plameňáci...
16.03.2017 09:20:08 | maryshka
Mám ráda tyto Tvé filosoficky laděné, dají se uchopit z více úhlů a to nutí přemýšlet.
Všichni jsme vlastně energetický zářič, někomu ukazujeme cestu,jiného naše energie může zničit.
A pak k těm broukům,(nebo jsi spíš měl na mysli můry :-), proč se některé rodí k sebezničení nevím, proč to dělají lidé taky nevím.
Jen vím, proč dá člověk člověku další a další šanci i když už se spálil, když ví, že ho ten druhý znovu zklame. Možná proto, že jeho světlo svítilo,kdy ti bylo nejhůř, že tě nenechalo tápat, že tam prostě bylo. Myslím, že to je princip dlouholetých manželství a přátelství.
Tož zdar u stohu ;-),ty zvíře!
13.03.2017 15:54:01 | Malá mořská víla
Za tu poslední strofu ST - k té se ještě vrátím ... :)
13.03.2017 14:44:03 | Ragnell
Jsem okouzlená pokaždé, když Tě čtu... stojím v údivu a nechápavě před bohatostí Tvé fantazie, barev, myšlenek... ST. :-))
13.03.2017 04:15:03 | Iva Husárková