Anotace: ...
v jednom místě v horách je jeden dům, kam jsme s mojí kamarádkou jezdily od takových 17 let... ještě s kolegy z firmy, kde jsem brigádničila při studiích...smály jsme se tak, že s námi vůbec nikdo nechtěl trávit čas, protože se nebyl schopnej napojit... dělaly jsme si skopičiny, jako že na umyvadlo si daly kost, co některá našla venku, druhá si ji ráno spletla s kartáčkem a ječela... pojídaly jsme melouny v posteli, vařily špagety a jenom špagety... brouzdaly kolem po kopcích a snily, že nikdy, nikdy odsud neodjedeme... ležely v trávě a snily... jedna něco chtěla říct a druhá to dopověděla... povídaly si o čemkoli až do dospělosti... hladily svoje děti... když se rozváděla seděly jsme potmě a plakaly... když se zamilovala běhaly jsme a smály se slunci na nebi...
v jakémsi kouzlu
co dává tvar této chvíli
a rozbíjí hranice času
osud je neohraničitelnej... osud třeba právě plete šálu, kdo ví... :-) ale zanechává v nás již to, co nám nabídl prožít, jak vysoko můžeme létat dál, nechává na nás ...
27.05.2017 23:53:34 | zelená víla
jemně vetkávala patou do písku vzorované arabesky...tohle je tak moc hezký:-))
16.05.2017 15:22:44 | střelkyně1
někdy záleží i na knoflících, jak se hezky houpají té poslední niti...ráda jsem četla
15.05.2017 11:07:00 | Philogyny1