Mladá pistole

Na konci dne. Světlo pokoje. Intimní prisvit. Noc vlaha a kvetnove prohrata. Mladý muž v parku pod korunami listnatych stromů. V uších mu pulzují elektronické glitch breakbeaty od Killowatse. Poslouchá Ayahuaskovy monolog, jehož lyrickou flow stvořil mocný Anand Petigara, jeden z inovativních tvůrců dneška.

Okolo půlnoci. Vzhlizim ke korunam stromů. Nádech selestu. Směsice touhy a nadcasovosti okamžiku. Vsepohlcujici klid květnové noci. Poslední den měsíce, kdy jsem se narodil. Otevírám svoji básnickou sbírku. Otevírám ji na dvojstrane s basnemi Šípy a Bytostne obrazy. Černé ladění sazby mi lahodí. Čtu volně nahlas stromům okolo. Znovu jako poprvé poznávám svůj hlas.

Rodim se dechem pro každou hlasku, slovo, verš. Zkušenost ku mne vykveta ze dna mých básní. Je klíčem k pochopení ustálené konstituce obrazů. Je klíčem k mé obrazotvorne poetice. Zatoužím býti nejenom cten, ale i posouzen. Prahnu po uznání, jehož se mi dostává zřídka a v malé míře. V tom zahorim pro to jí znovu vyjádřit svůj obdiv, svou lásku, za to co udělala pro mne a pro naši sbírku. Hledal jsem lásku a naplnění bez plného vedomeho uvědomění obou. Nyní jsem je nasel ve stvorenem díle. Ve fascinaci noci a vedomym prožitkem sbírky. Diky dívce, která se inspirovala a stala se inspirovanou ji tisknu na hruď. Jen mi dva víme jaký je to pocit. Výjimečný pocit.

Vím. Ze nic netrvá věčně. Říká se to. Ale poezie je věčná pravda ukrytá hlubina lidské zkušenosti. Ta pravá ryzi poezie. Ta krásná slova v ni obsažena jsou rozkryvanim této pravdy. To co říkám, když recituji, cítím, že to jsem já, a z onoho já proudí vyslovujici sebepoznání. Nepanuje ve mne shoda, že jazyk je konspirace proti vesmírném fluidu. Jazyk je prostředek lidství a země a jako takový je spolupodilem a spolustasvitelskym elementem vesmíru. Jeho spletita struktura ukryta hluboce v imaginativnich pocitcich básní mne uchvacuje, ačkoliv jsem jej vytvořil. Ilustrace, které jsi stvořila, energie, kterou jsi vydala na tento projekt, celá za plejáda životních pocitů. Čas přejít ke kritické části nás samých. Bolestivejsi než pořádek na stole před explozi.

Kdo jsi ty? Kdo jsem já? Toužím ti říci, že Tě miluji, ale jsem opuštěný v nahém světle ulice a ty tam ve tmě svého pokoje. A přesto mám byti smutný kvůli tomu, že dokáži byt svobodný? Jsem šťastný diky tomu, že hlas ve sbírce se rozleha a rezonuje nočním parkem, po pesinach a v korunách stromů, po steblech trávy. Co zbývá dal? Vydat se směrem pro náklad, vytvořit zakázku, intence investice, rozmnoženi společné tvůrčí energie a vize. Předání dal, sdílení je péče. Aspekty pozitivní poetické a vytvarne péče. Proces: projít si vše ještě jednou i dvakrát-opravit viditelné aspekty nedokonalosti v jazykové syntax a vizuální komunikace obrazu-diváka-čtenáře. Zmenšit ji do původní apetkove formy. Sbirka jako kondenzovana forma vesmirne energie a videni dvou bytosti. Snoubeni jedne entity. Verse cerneho slunce, zhustene na maximalni koncentrovanou mez makrocentricke exaltace. Linky v jednoduchosti textury tvorici pamet listů. Intence procesu: papirovou, sesivanou vazbu a sto kusů. Přidat citát Reného Chára - ze zapisku Hypnose - na konec alembiku.
Pote, vyjít směrem k výstavě, autorskému čtení a filmové upoutavce, audio nahrávkám básní a jejich transformace ve film, eseje, obrazy z rodného města. Film lyrickeho vidění. Lokální obraznost. Tvůrci hra. Autorská experimentace. Dar vesmíru.
Vděčnost milost příčných tažení.

---
Film: Opálove fluidum
Režie: V.H.
Hrají: M.K. & ?

Scénář: Úvod, experimentální kaleidoskopicka montáž, dětský smích, hvizd slaviku, vodní kapky, tekoucí voda.

Scena: I. Slyšíme hlas jejího vyprávění, slyšíme její lyricky sen, vnitřní
Zaskuby jejího opaloveho smutku. Bleskové vyjádření tíže osudu. Kapiláry mezi stěnami jedné mysli, prelite láskou.

Scena druha: na pozadi tvare odrazy reky: 'Naplnila ji vize nové naděje. Víra staví cestu sta let. Procházím se opalovou budoucnosti. Vidim jak příští generace kontempluje nad letem mých zkušeností zasažených v demanty surrealnych vítězství citu krystalizovaneho v obraz.

Scena treti: les stromy a paprsky slunce mezi jehličí, procházení se kroky.
'V obraz, jehož povahu a tvůrčí pozadí se tvůrce snaží rozklicovat,
jemuž rozumí jen tím intuitivním způsobem,
který podnitil jeho laskavé a inspirující vznícení.

Scena čtvrtá: Detail oči a chodidel, tahů a listů na papíře, kaligrafie, japonské tuze.
'Za sto let ticho, které přežívá pocit doznivajici básne,

Scena pata: Dvojexpozice, na lodi.
'uchovane hluboko v hudebnosti jedné mysli'

Scena šestá: '
Tíseň odsunuta do plachet pretavenych rozkoši'.

Já a ty.
Proud vědomí.
Těžkost ocelových lan srdce.
Dychajici funkce společnosti.

...