na konci sezóny...

ovoce zavařené
dříví vyrovnané
začíná foukat severák
a každý večer se stmívá
o něco dřív

přichází tma a chlad
padá na syrové klády
které se prohýbají
a někdy povolí
pod tíhou zimní noci i červánků
co prosvítají skrze stromy
coby krvácející srdce
mrazivého slunce

přívěšek Enki vyklouzne
ze záhybů košile
nastaven jazykům
skomírajících plamenů
a ty nevíš
jestli se propadne krov
nebo prasknou nervy
a tak vyjdeš ven
na zamrzlý rybník
a snažíš se prosekat
příliš tlustý led
ostřím sekery
co suše křesá o led
pod kroužícími hvězdami
co němé čekají
až vysekáš díru
a vklouzneš do ní
jako do modré žíly co vede
do černi bahna na dně
kde není nic vidět
snad jen cítit
zavrtění ryby
dřímající v kalné temnotě
jak jí šplouchnutí
tvého těla
vyrušilo z malátného snění
o prastarých mořích

až se zpomalíš a zklidníš
dokonce otevřeš oči
zahlédneš stříbrný záchvěv
dokonale uspořádaných šupin
pak oči zase zavřeš
a uvědomíš si
jak se víčka proměňují
v rybí kůži
krev za nimi pomalu chladne
a ty odpočíváš
a slyšíš ve spáncích
jen to nečekaně nové šumění
pradávného vlnění
vážek co rozkvétají
v prachovém chmýří
ohřáté zářením
klubou se z kokonů
jež stoupají z bahnitého dna
a pukají na vodní bláně
napříč galaxií