v labyrintu jeskyní...

to malebné údolí bylo zasuté časem
nebe se barvilo do ruda
jako sklo drcené
v moždíři taviče zlata
až při zostřeném zraku
bylo možné spatřit
jak se v barevném přítmí
bohatě listnatého houští
rýsuje nepatrná skulina
ve skalní stěně

protáhl jsem se škvírou
a ponořil se do hlubin země

chodba se mírně svažuje
a vypadá že se uzavírá
pak tedy padnout na kolena
a plazit se po hmatu dál

nastává
absolutní vesmírná temnota
ticho
nezměřitelné vnitřní prostory
nekonečná vzdálenost
od všech starostí a potřeb současnosti
pocit bdícího pole lidského vědomí

když zhasne světlo
smysly jsou náhle vymazány
staletí odcházejí
a mysl se tiší poznáním
vyššího řádu hry
záhady přesahující představu
která nežádá žádné vysvětlení

vždy vám byla známa
ale nikdy nebyla tak silně prožita

a pak najednou překvapení

prostor se rozevře
skalním komínem pronikne
paprsek slunce
vizuální šok
a nezapomenutelný dojem
magického zobrazení

ve stínovém světě
nehody a náhody
člověk může
v pomalém a vážném zpěvu slyšet
preludium k velkému tématu
vesmírného snílka
a poznat to
čím je to všechno prostoupené

ztělesnění energie
která je sama o sobě bez tvaru
ale přesto odívá všechny formy