v mikrospánku?...

přehnala se bouře
noční směna
trhnu sebou
z krátkého záblesku
03:15
nic se mi nezdálo
ale nesmím už usnout

snažím se umrtvit myšlenky
počítám nádechy a výdechy
pomalu vědomě
dokud nenarazím

svítá

křiklavě rudé ráno
surové jako rozedřené puchýře
vítr utichl a odvanul
zvedají se vůně a šíří dál

jedu na koni
kolem stanů
pozoruji lidi
jak se snaží vzbudit
dřív se usmívali
nebo mračili
teď mají ve tváři
jen hladové výrazy
nejsou nenávistné
ani doufající
spíš rezignované
zůstanou tam kde jsou
až se jich zmocní dravci
lidští i jiní

jaké to je
být vystaven chorobám davu?
taková ironie
když pastýř podlehne
nemoci svého stáda

mezi pohledy
úkosem uvidím dívku
kterou už jsem kdysi spatřil
myslím na ni tak úporně
až začínám pochybovat
že jsem ji vůbec potkal
menší než většina ostatních
měňavé vlasy jí splývají
zpod vyrudlé pánské čepice

když se ke mně přiblíží
krátce se pootočí
to stačí
abych si všiml linie tváře
téměř s královskou vznešeností
pozvedne hlavu
zarazím se
upřeně na mě hledí
velké planoucí oči
jako okvětní plátky
oproti tmavému středu

pohlédnu na ni
pojď se mnou řeknu
a ukážu směrem pryč
od davu

měsíční kotouč
je ze tří čtvrtin pohlcen tmou
procházíme úzkou roklí
k písčitému řečišti
proti proudu
kolem balvanů
které nabývají tvarů
mlčenlivých dělníků
mineme malý pahorek
bystřina se třpytí
přemítám jestli má žízeň

nejspíš mi rozumí
poklesne na kolena
dá si vlasy za uši
aby se mohla napít
ze spojených dlaní

pozoruji ji
štíhlou napjatou postavu
s pozvednutým pozadím
hmyz bzučí
voda pleská
odněkud se ozývá pták
ale vše je mimo mne
jako bych neexistoval
jako bych ochrnul
zůstal uzamčen
v tomto okamžiku
který si navždy zapamatuji

pomyslím si
že bych se mohl napít s ní
ale nepohnu se

ona ladným pohybem vstane
odhrne si vlasy z obličeje
otře ústa o předloktí
a já si vybavím trýznivou touhu
neodbytnou žízeň
ovívání vánku
polohu měsíce
vůni vlhké země
a přistoupím k ní

napůl mě probudí
vzrušivé pnutí ve slabinách
závan prudkého vichru
potom tma
jako zatažení opony
na konci divadelní hry

jsme opět u potůčku
v měsíčním svitu
se rýsují tvary
její postavy
na jisté úrovni
si uvědomuji zmatení
pocit jako u přerušeného filmu
co se zase rozehrál
tak naléhavou touhu
jsem ještě nepocítil
v ústech mám lepkavé sucho

už jsem tu byla…řekla

její slova mě zarazí
na žádném takovém místě jsem nebyl

viděl jsi zikkuraty?...pokračovala
ten kopec za námi mi jeden připomíná
teď už je zarostlý a zapomenutý
otočí se na pahorek v pozadí

prohlížím si ji zezadu
tmavé husté vlasy
štíhlé boky se zužují
k útlému pasu
co jste říkala?

zikkuraty byly jakési chrámy
používaly je prastaré sekty
ještě před Kristem či Mohamedem
přede vším
měla to být posvátná místa

odmlčím se
váhám mezi vášní a něčím
co nedokážu identifikovat
snad zvědavostí
nebo dokonce něhou

vylezeme na ten kopec? zeptá se
ústa se jí roztáhnou
do nepatrného úsměvu
abychom se přiblížili

Univerzu