7.2.
7.2.
Anotace: -
Sněží. Tak bíle. Až z toho bolí oči.
Jsi opřená o strom v zahradě,
co jsem kdysi zasadila.
Už je skoro tak veliký jako náš dům.
Ale pořád dosáhnu
na spodní větve, abych mohla vylézt nahoru, až do koruny.
Tam se odehrávají důležité věci.
Ty s nadhledem, se špetkou mírné skepse,
co v rozkroku rozpáře ti kalhoty.
Ironie?
Dnes ne.
Zvracíš a celá se třepeš.
A pak jen dveře bílé nemocniční chodby.
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Bylo to zvláštní, v celé té obrovské místnosti čekárny čtyři policajti a jeden pán s holí, co ho hlídali. A pak paní, co plakala, řekl jí: “jdu sedět”. A za dveřmi se něco dělo, pořád někdo přicházel a odcházel. Někdy se mi zdá, že jsem vytržená z reality a jako by se přede mnou odvíjel film...
Děkuju Vám za návštěvu... :)
08.02.2018 14:52:51 | Philogyny1
To brzy přejde...jako běloST toho sněhu...jen dýchat, dýchat do jara:)
07.02.2018 20:55:03 | Malá mořská víla