o svaté bosorce Svatáávce

podolek  vysouká

holinky  obuje

vydá  se  do  lesů

hledat  hvězdné  okuje

tvář  smutkem  zastřenou

jak  černou  burkou

do  šera  kráčí

provázená

svou  oblíbenou

noční  můrkou

z kamenů nad  strží

 drolí  se  ticho

zmámený  kozlík

tře  si  o  břicho

kopýtko

zdá  se  že  vůkol

vše  ztichlo

vtom

na  potůčku  zapraskal

led 

až  lekla  se  mez

žene  se  za  ní

její  milovaný

krátkonohý jezevčí  pes

jen  hvězdy  sní  ve  větvích

padají  z nich

barevné  mžitky

na  pasece

se  v olysalé  trávě

krčí  sněhobílé  kytky

na  pozdrav  ze  křoví

veselí  muflonci

špulí  své  řiťky

směje  se  poutnice

když  v  tanci

smýkne  se

po  mechu

zvětralé  zídky...

 

kalhoty  zelené

jsou  radostnou

  trofejí  z téhleté

Svatáávčiny  noční  hlídky...