rudimentární zpěvy v ozvěnách větru…

pod oranžovým měsícem
se rozléhaly nehmatatelné duševní skřeky
ostré jako rákos
kdesi ve stodole zapraskaly trámy
pukla sklenice s kvašeným ovocem
a rošt se zlomil v topeništi
když mi proklouzl hlavou
zvláštní trylek
jako od pěnkavek

to hvízdnutí připomínalo vzývání deště
zvuk co připomíná nezodpovězenou otázku
a zároveň radost
ohlašující divoké počasí

nebo tu dívku co vyrašila z laburnumu

dumal jsem nad tím
ale ona se tak zásadními věcmi nezatěžovala
prostě když bylo třeba dovedla si poradit
snad proto to kompenzovala
zájmem o drobnosti

začala se šlechtit a natáčela přitom tělo
do ladných křivek ptáků z japonských kreseb
co vyplňují nitro
jako když květiny provoní prostor
a její úžasná lehkost
vedle tíže mého srdce působí závrať
určitě znáte ten pocit
kdy se člověk něčemu podvědomě brání
ale zároveň jej to nevyzpytatelně vábí

možná to bylo i hloubkou jejích očí
jakoby viděla barvy do ultrafialového spektra
polarizované světlo i termiku
jak ohřátý vzduch stoupá
rozviřuje se a rozlévá do mraků

geomagnetické stopy
magnetické siločáry
žilkování křídel běláska nad rostlinami hořčice
a to vše sledované s lačnou intenzitou dítěte
co má na kolenou omalovánky
s nadšením do nich čmárá
a vytváří vlastní obrázky

povězte mi příteli
je možné snést ztrátu sebe samého i rozumnosti
být samotářský vyrovnaný bez smutku
a necitlivý ke zraněním co život přináší?

víte milá Amabillis
o tom nejsem přesvědčený
věřím ale ve schopnost obrození
můžete zapomenout kým jste
promítnout se do toho co sledujete
a přesto zůstat sama sebou
je to podobné
jako uvolnit lana a vyrazit do tmy
do hustého černého lesa
kde je všechno horké čisté a nebezpečné
všechny smysly zbystřené
mezi stromy proudí noční vzduch
pod nohama křupe jinovatka
ještě níž příslušníci starobylých ras
kteří dlí v bezpečí
před poznáním od druhých
a vedle leží pírko hřivnáče
jakoby se vznášelo
a slabounce se leskne

prázdný svět je najednou plný
a vy cítíte bezstarostnost a uvolnění
že jste tomu všemu blíž než kdo jiný

to co lidi odlišuje není nutně kolikrát uspějí
ale kolikrát začnou znovu
když jste učedníkem
nemusíte se trápit tím
jestli jste v tom dobrá nebo ne
ale jakmile se stanete úspěšná
začne vás drtit tlak toho jak se udržet
a nezaručuje vám ani to být obdivovaná

takže vy to řešíte nočními toulkami?

nechodím se projít abych zdolával vrcholy
ani ověřit schopnosti čtení v mapách
nebo počítat kilometry
toužím po mystickém splynutí s krajinou
vnořit se do otčiny oplývající půvabem
kde ustaraná mysl nalézá útěchu i potěšení
když totiž začnu postrádat cosi podstatného
v ní to mohu znovu nabýt
být milován a pochopený