iniciace...

seděl jsem na terase s vyhlídkou na masivy
z rádia se linuly útržky dechovky
ostré dívčí hlasy
zpívají cosi o tom
až milý přijde k okénku
ať postaví žebřík
k tomu správnému
a ne vedle…
následuje intermezzo s ptáčkem
který se vrátil od družky
s prázdným zobáčkem…
vše uzavírá sonet o chlapci
který našel ve své posteli
místo své milé
opravdovou svini…

…a prý škoda přeškoda lásky…

já mezitím žasnul
nad čistým vzduchem
i úchvatným výhledem
a požitkářsky nasával
když se mě najednou zmocnil neklid
jakési nevysvětlitelné tajemství
pohanských rituálů
co se odráží v lidském bytí

bušení srdce
mžitky před očima
pravěké hrdelní vrčení zvířat
babylónské zlomky slov
a to vše nabývalo na síle

přitom to na vás není vidět
utrousila dívka v křiklavě zeleném kloboučku
zahalená tlumeným světlem
z níž čišelo něco živočišného

vy příteli možná vypadáte nenápadně
klidně můžete sníst řízek
na kongresu zapřisáhlých vegetariánů
a nikdo by si vás nevšiml
dokonce by vás přehlédli i v hořícím domě
na druhou stranu
všichni zelináři okamžitě zatouží po kýtě
a první co napadne hasiče
je vynést stojan na deštníky

najednou instinktivně pocítila
jakousi přitažlivost i vzdor
a obojí zároveň to vyvolával
ten poloobnažený muž
s pronikavým pohledem
celý od křemičitého prášku
který rozviřoval vítr
jako pampeliškové chmýří
a v určitém lomu světla
hrál spektrem barev
takže vypadal
jako vánoční ozdoba
nebo měňavý sněhulák
který se posouvá
skrz bouřlivou vánici
k magnetickému pólu

co od něho vlastně chce?
co jí může dát?
co může ona dát jemu?

vzal její obličej do dlaní
zaklonil jí hlavu
a i když tušila
co bude následovat
byla jako paralyzovaná
nejistá a zmatená

jeho ruce klouzaly po jejím těle
jako by si chtěl vštípit do paměti
každý jeho kousek
napětí v ní povolilo
bublání pramenů se rozlilo
zašuměný hlas větru promluvil
kdekoliv se jí dotkl
měla pocit že se jí dotýká
v každém okamžiku všude
z prstů sršela elektřina
soustředila se
vytěsnila všechny myšlenky
a nechala dlaně prsty i rty
ať si dělají co chtějí
a když ucítila jeho mysl ve své
dychtivou a všeobjímající
nepotřebovala už vědět
kde její končí a jeho začíná

vědět je totiž příliš málo oproti tomu
co cítí a prožívá

inu nedá se říci
kdo koho při našem tanci vede
ani slyšet tu melodii citu
která zní jen pro naše srdce
ale šeptá nepřestávej
naslouchat té hudbě