Ospalé malomesto...

 

Měsíc se na obloze směje v úplňku jako nadržený okoun,

plíce nejmladší generace vdechuji cigaretovy kouř,

 

Plížim se městem dolů jako lenochod před skokem na samičku,

retro hip hopove beaty a smyčky jazzoveho klavíru konejsi sluch,

 

v hlavě se rodí myšlenky jako zaklinadla operenych myší,

myslím, že to je blues páteční noci, kdo mě slyší?

 

Co je to ticho namesicne mezi dívkou a chlapcem,

mezi tvou dvoranou a úsměvem na obloze,

 

když dva spolu jdou jako poprvé zamrazeni v touze,

nejchladnejsi oči pálí nejžhavěji podobné droze,

 

Měsíc se směje jako sjety tanečník v úplňku a podzimní acidovy blues se toula dechem malomesta, 

 

podivné staccato rozlamanych rytmů v místním klubu,

jdu omrknout či set podobá se vyrezanemu dubu,

 

píseň uticha nikoliv hlas v srdci, 

další začíná a měsíc jako spálená okurka toula se a rozfoukava saxem nekonečna.

 

  A já vím že tam jsi a posílám ti lásku z měsíce ze Země. Spanilé toulky zloutnouci krajinou duševního listí. Vše je volné vše se čistí. Milenci usínaji v písni.