regoliti...

byla to prapodivná zima
obloha připomínala barvotisk
s obrázky nebes z nedělní školy
já vstřebával vjemy
a ke svému úžasu zjistil
že se pořád umím postavit na nohy
i bez životní kariéry
a vůbec si nepřipadám nepatřičně

zamával jsem lidem
z alegorického vozu
taženém tapíry
jako by mě překvapovalo
že je vidím přes papíry
díky nějaké bizarní náhodě

vzápětí jsem však zatoužil
někam zmizet
zvedat činky nebo hrabat listí
mít škytavku
či nestoudné fantazírovat

to když mi jedna dívka
adresovala vyzývavý pohled
vypilovaný takřka k dokonalosti
absolutní vnímavosti
zvláčnělé malou špetkou
ženské smyslnosti

vypadalo to
že v ní žije něco bazálního
nějaká část pravé podstaty
navzdory všemu
pozoruhodně nedotčená

promluvila tlumeně
a malinko koketně
jakoby mě podezírala
že jí zatajím něco vzrušujícího
jako občas zvednout hlavu
a uvědomit si
že se duha pořád ještě nezřítila

povězte mi příteli
je vůbec možné
zakusit na vlastní kůži
emoce a pocity druhých?

víte milá Curtainis
tohle privilegium
máme vlastně odpradávna
ovšem má to háček
je totiž poměrně lákavé
zažít něčí spontánní radost
ale přijmout zároveň smutek
si žádá neobyčejnou odvahu
Vy byste si trouufla?

pokrčila neznatelně rameny
naklonila se ke mně
až se téměř dotkla nosem
její vlasy voněly
mandlemi a zimolezem
a začala mi kreslit na hrudi
tajůplné obrazce

na chvíli jsem se ocitl
v magnetické bouři gravitonů
ochromen bolestí
přitom současně pohlazen
a ona najednou byla
jako fyzický vjem
vtisknutý do srdce
jako jemný jíl nalitý do formy

uvolněný žár se opřel
do horského masivu
existenčním potenciálem
všehochuti pocitů
skalního podloží
prastarých lávových proudů

a v krajině obnažených duší
náhle oživly
z nárazů meteoritů
zdánlivě umrtvené keře zmarliky
se šťastnou myslí nomádů
unášených působením
solárních větrů
do nitra vědomí
že teď jsme ty a já
součástí jeho tajemství