kometární...

vracím se ze čtyř stran současně
a všechno je to pořád v mé hlavě
se zbytky toho ráje který jsem zahlédl
a teď ze mě visí jako vlasy utopence
pocit že všechno je nejisté
a hlavně zbytečné
přesto se dávám nést nadějí
že se snad vrátím
k tomu čím jsem byl předtím
co se ještě míhá
ještě je to ve mně
ve mně samém
ale už se to ztrácí

ano
na okamžik se propadám
někam dovnitř
až se najednou zábrany mysli
postarají abych se zastavil

dá se přemoci pocit
že v bezprostřední blízkosti
je něco jako oslňující výbuch
směrem ke světlu
vpád mého já do toho druhého
nebo toho druhého do mne
cosi nekonečně průzračného
co by mohlo nabýt tvaru
a pak se zas rozplynout
v naprostém světle
co nezná čas ani prostor
jako dveře z opálů a démantů
za nimiž člověk začíná být tím
čím opravdu je
a čím být nechce
neví že tím je
a ani být nemůže

touha ani chtění
neznamenají nic nového
nesou však s sebou
stále větší smutek
z těch náhražek
které mi nabízí můj rozum
ten archiv údajů a vzpomínek
ty vášně
v kterých nechávám úlomky času a kůže
ta zdání
tak strašně vzdálená onomu
které cítím tady
v bezprostřední blízkosti
tomu předvídání
které se už mísí s viděním
a ukazuje pravou tvář předstírané svobody
v které se vleču světem a léty

ty kosti z minula
co kupodivu ještě něco píší
mezitím co tělo už tuší stav
chemie elektromagnetismus
skryté proudění v živé hmotě
to všechno podivuhodně vrací k maně
vzájemné ovlivňování jiného rázu
zásah do hlubinné biologie
podivné řetězové reakce
štěpení přeměny
kdy vědomí popře samo sebe
a současně i protějšek
a dosáhne tak stavu
mimo tělo i mimo svět
který mu otevře
opravdovou cestu k bytí

posadil jsem se k ní
začal si pískat
a naráz začal být nešťastný
tentokrát jsem úzkost ale přistihl
ještě před prvním záporem

oplachtěné myšlenky
poháněné zezdola větrem
/ačkoli slovo dole je jen fyzikální vymezení/
stačí aby se vítr obrátil
/co ale změní jeho směr?/
a v příštím okamžiku připlují loďky štěstí

co tolik udivuje a okouzluje každé náboženství?
věčná dokonalost kosmu?
nekonečné otáčení zeměkoule kolem osy?
Stvoření?

zatoužil jsem
po světě
co je tvárný a proměnlivý
plný zázračných náhod
pružné nebe a slunce
co zůstane stát
nebo změní tvar

zatoužil jsem po rozprášení přísných souhvězdí
té nectné reklamy božského hodinářství
abych mohl nacházet
uspokojení v nicotnostech
v chlapeckých nápadech
v kousku provázku
co znamená pro někoho
politováníhodné ochuzení
to ovšem neví
že existuje něco
co se člověku vzpírá
ztrácí se a ukrývá
zdánlivě nesmyslná představa
kamene a hvězdy
čisté svou bezvýznamností
čisté svou nesmírností
tak rozdílných kmitočtů
když se ale podíváte jinak
důvěrný styk
s roztroušenými kameny
přibližuje k cestě
mezi rukou a oblázkem
se chvěje souzvuk mimo čas
jména a velikosti ustupují
rozplývají se
a přestávají být tím
zač je ostatní vydávají
tak se ocitnete v něčem
co jen a pouze je
a chvěje se
je to okamžitý soulad
zklidnění
co pomáhá snášet všechno ostatní
stejně jako chvíle oddálení
šťastné odcizení
co pohání prchavými doteky čehosi

dotknul jsem se její ruky
a přejel po každém článku
prozkoumal pohybem
neznatelné dráhy žil
uhodnul čáry přízně
a uslyšel tichý zvuk
když se ta malá ručka
ještě trochu zvlhlá po milování
nebo od šálku čaje
přitiskla na mé ucho

existuje poselství?
žádná poselství nejsou
jsou jenom poslové
právě v tom je podstata poselství
podobně jako láska je ten kdo miluje

v každém řádu jsou totiž mimo
právě takové zprávy
které se mohou změnit v posly
přiblížit nás k vlastním hranicím
od kterých jsme tak vzdáleni
tváří v tvář jeden druhému