Světla na hladině

Cítím chlad jak prostupuje krajinou mojí kůže. Vlnky šplouchají o břeh a dosedaji na mé vědomí. Z kempu sem doléhají hlasy a zvuky rádia. Vzbudil mne smích opilých můžu. Vnitřní rozlícenost, hněv, strach a bolest. Myšlenky na slam a na matku. Na báseň. Potichu jsem se vykradl ze stanu. Osetril si aft jež mne palcive bolí a pronasleduje. Je to nepřijetí? Odmitavost vůči svých hlasům, naslouchanim? Vzdor na povrchu a nenávist vůči lidem, predstavam, stavům a bohu.  

Prošel jsem blíž k přehradní hrázi a zasedl ke břehu. Napsal jsem báseň inspirovanou vnitřními stavy a myšlenkami na maminku. Odepsal jsem kamarádovi do Číny lyrickou zprávou o mé existenci. A nyní reflektuji tímto textem tu prohloubenost noci. V těch odrazenych světlech vnímám klid, zjitrelou reflexi, zrcadlení duše i nekonečna. Je v tom vášeň po dálkách i oceánu. Symboly majáku a hledání, nalezení a ztroskotání, počátky i konec mé romantické duše. 

Vzpomínky se toulaji paměti a my zapomínáme kým jsme byli. Chladný vanek unáší snivou melancholii mimo tento svět. Mimo casoprostor. Tam zapusti své kořeny a vteli se ve slova. A v těch odrazenych světlech čtenář spatří něco z autora a jeho pochodů. Možná zablesk duše, mysli, pochopení snad. Kousek životní filosofie nebo jen střípek myšlenek na jeho cestě. Střípek do jeho vlastní mozaiky.