Před krácením dne

Nikdo dost dobře neví, co přijde, čeho je kdo schopen, co v tom kterém dřímá, čemu se bude bránit, co naopak přijme za své.

A tak se snažím o dech, ústa i nos za kouskem prostěradla, po dechu lapám, jako bych byl vystoupal po příkrých schodech, poměřuji délku dne, který brzy rozetne ve dví takzvaný posun času.

Nápaditě podobným pohledem měřím i (až opiově uspávající) vlnění boků mladé maminky, která ukrajuje každodenní metry špacíru v neklamné snaze ukonejšit dítko, přimět jej k dvouhodinovému odpolednímu spánku.

Dvacítka naprosto bez důvtipu v oblékání, zvolila do opuštěného parku, černou bundu s vysokým leskem s prošíváním ala Michelin a od pasu níže posléze nepadnoucí tepláky, na jejichž boku jí scházel jeden bílý pruh.

Anebo tam měly být jen dva, na každém stehně?

Jen co dítě jevilo chabé známky spánku, počala, až příliš mladá mamina, lovit prsty na displeji mobilu

O překot!

Slunce ze zřetelně podzimního nebe v nestřeženém okamžiku odhodilo z náruče několik rozkutých zlatých prutů, které byly vyňaty z dohasínající výhně babího léta.

Navnadilo tím pár desítek starců i babiček stojících mlčky u oken penzionu pro dobře situované a ti tak mohli být účastni jedinečné podívané.

I voyeur vydávající se za básníka, by rád alternoval postavu ve hře o bytosti nadšeně přitakající životu.

Jeho výkon byl nicméně žalostný.

Nadto všetečný arktický vítr v nehostinném náručí odkláněl těch pár zlatavých vlasů neznámo kam…

Divák toužící po novotách, po konání jiných, hleděl s vytaženým krkem, dokonce i nakláněl hlavu jako pes, čekající v sedě, na povely svého pána.

Ovšem tyto pokyny nepřicházely přespříliš dlouho.

Tedy ani reportérovi ubíjející každodennosti se nedostává ničeho víc, nežli výfukových plynů od desítek vozů z produkce manufaktur, zejména těch na západ od našich hranic.