Melancholické zátiší

Návraty na rodnou hroudu jsou pro mne často rozporuplné,

plné smíšených pocitů a tíže zarezlých vzpomínek,

chyb; výčítek, hledání, zakopávání, dospívání,

ohledávání vlastní podstaty a iluzornosti.

Dnes, v pandemickém tichu mrazivé a vyprázdnĕné přítomnosti,

to vnímám jako hlubokou propast, mezi mojí minulostí a přítomností, z kocoviny mých myšlenek se line pára, malomĕstský duch hnijící svojí mrtvolností, jehož jsem mnoho let součástí.

Na ulicích města liduprázdnost, pustota bez barev a oddalovaná sociální deprese, zpustlost vnitřního ústrojí, jako by tu byla radiace, vytratila se živelnost, dravost, spanilost, zůstává jen unylost a ohyzdné stigmata doby pohřbené zákazy kultury, jediné co zůstává dýchat je důvěrná vůně rozkladu, přerodu a smrti.

--- 

Co zůstalo živé jsou přátelé, utápĕjící se v alkoholu a mysl a ostrost otupující extázy, kolující v žilách rozpuštĕného chmýří, láska k repetitivní, adrenalinové, elektronické hudbě, zlámaných sekvencích a tabáku, jež jitří naši úzkost a strach ze stahujících se žil absencí.

Jako poprvé po dlouhém období bez návratu, ploužíme se nocí, nerozhodni, kam zaplouti, z předchozí noci doléhají stavy hub, dezorientace a podhoubí podivnĕ vykreslených reflexí, zkreslených vzdáleností nočních reálií a apokalyptická liduprázdnost malomĕsta.

Asi příliš polapen jsem jako pisatel do své krátkozraké předpojatosti myšlenek, ovlivnĕných krátkých spánkovým cyklem, alkoholem a špetkou nĕčeho ostřejšího, ve své nadcházející střízlivosti vnímám sebe jako shluk par názorů a myšlenkových stavů, maso na kostech se slizkými štávami a sekrety, v hlubinách svojí viscerální pudovostí, nabuzenou opojením, obepisuji rozšáfné kontakty oplývající podobnou slabostí a potlačovanou promiskuitou.

Vše co v životě vytváříme je zoufalá snaha o pozornost, splynutí, zahloubání se ve vesmírném koitu, potraty bestiální nĕhy, ztráta lidskosti a intimity, vyprázdnĕná zemĕ znĕjících počitků, jež plamenila, avšak kde jsou ty plameny? Promĕny a zkázy, zklamání a tragická synopse osobních dĕjin, utopická kalibrace víry a shledání na lepší zítřky, s otevřeným přístupem a myslí, překonávající vlastní morální zkaženost, úsudek, úhel optiky a sebepoznání.

 Zachycení negativních myšlenek na externí disk, na modré plátno, kde je možno je spatřit jiným úhlem, světlejší a poučenejsi optikou, znovu. Taková je vzpomínka na malomĕsto, odkud pocházím a odkud prchám, před sebou samým? Před umírající touhou, před svojí zesnulou matkou, archetypem šílenství snad? Je to spíš vidina návratu k živému, k lásce, k pulsujícímu teplu ženy, pro niž mohu něco znamenat. Dýchat znamená uvěřit -