obojživelní...

něco metafory…
topíme se v problémech
proplouváme životem
vynořujeme se nad hladinu
odplavujeme vzpomínky

něco vědecky…
všechny živé organismy jsou převážně z vody
voda pokrývá většinu zemského povrchu
je to tekutina dárkyně
tvořivý i ničivý princip
sladká se mísí se slanou
sladkou ji pijeme slanou vydáváme
i plodová je slaná
i naše míza je slaná

může být průzračná i kalná
zdánlivě prostá a běžná
mnohdy nám ale její význam uniká
a pak se připomene a ukáže svou sílu

říká se že viděné se mění podle úhlu pohledu pozorujícího
tak jsem se do ní ponořil a díval se skrz ni
magie je všudypřítomná ale je tak křehká
že její optiku rozbije závan dechu
nepatrná vlnka
otřese jí pád vlákénka na zem
zmaří ji omezenost
voda je dokladem toho že existují další světy
které se jednoho jen zlehka dotýkají
stačí jen krůček k nahlédnutí

něco tam je ale je to tak jemné a odlišné
že to nevstupuje do našeho světa s dryáčnictvím duchů
ani zjevení nebo kulových blesků či zednářských pověstí
pokud existují zasvěcenci
už samo zasvěcení je vydělí z prosté lidské potřeby sdílet tajemství

objevila se na zápraží
zdálo že se chce sklonit k modrobílému květináči
vrásčitému nesčetnými prasklinami
ale když mě zahlédla zarazila se
naprosto neodpovídala představě kterou jsem si o ní udělal
vlastně neodpovídala žádné představě
když tam tak stála s tmavě bronzovými vlasy
uprostřed rozdělenými pěšinkou a vzadu zapletenými do copu
lehké letní šaty přepásané v antickém stylu těsně pod ňadry a volně vlající v mírném vánku
vypadala jako klasická řecká socha i s tím vědoucím výrazem ve tváři a hlubokýma očima které mohou skrývat cokoli
oslovil jsem ji ,,dobrý den měla byste na mě chvíli čas,,
,,proč? chcete něco napsat o kamenech?,, odvětila
,,spíš o moři,,
,,moře je božské umí být klidné i divoké…jen se podívejte,,
rozhlédl jsem se
v porovnání s námi byla jeho masa ohromující a jakoby si navléklo pruhovaný mundůr
u břehu bylo takřka bílé a jak se vzdalovalo k obzoru tmavlo a zase světlalo snad podle hloubky nebo jen podle nálady
právě jen o odstín tmavší než obloha ale mnohem živější jiskrnější a pohyblivější
možná byl Zeus nejmocnější z bohů ale z mého místa to tak vůbec nevypadalo
to nekonečné množství slané chuti síly energie a věčnosti
skály ohlazené tisícerým objetím vln zlíbané do bělostné nádhery
voda jakoby měla prsty jimiž se prodírala do štěrbin a ony pak nabývaly na objemu až kámen začal pukat a praskliny se rozbíhaly celým masivem
drolily se od něho odštěpky a s duněním dopadaly do tekutiny která byla jejím tělem
pohrávala si s nimi silou mocnější Země odírala je jeden o druhý až z nich byly valounky velikosti dětské dlaně…a hora se dál drolila
ve vodě s probouzela semena a jejich něžné kořínky se jako ocelové výztuže provrtávaly narušenou horninou
a voda se zdvíhala a odplavovala je a stále je rozemílala…tam kde byla skála protkána žilou měkčího nerostu vydloubávala z ní a trhala podloží pyšných vrcholků
které se kácely jako dětské věžičky z kostek…trvá to dlouho ale ji pokrok vůbec neděsí má mnohem víc času…
možná jednou zničíme sami sebe ale ji zničit nemůžeme
podstatu života jsme neovládli
a jestli si myslíme že něco změníme nebo ovlivníme stejně to změní a ovlivní nejvíc nás
ona tu byla před námi a bude i po nás

podíval jsem se jí do tváře ale nevnímala mě…jakoby se ztratila někam daleko a přitom si tiše recitovala až prozpěvovala

byl to opravdu éterický zvuk cítil jsem tu chuť na patře
tak neskutečný až se zdál být ptačím zpěvem výkřikem skřivana
křehká ale pevná napjatá jako struna čistá melodie se vinula jejím hlasem
chvějivá a jasná tichá a přece tak neuvěřitelně zřetelná…jen tolik nekonejšila spíš cosi jitřila

stoupl jsem si do vody byla studená ale po chvíli si nohy zvykly udělal jsem pár kroků vpřed a v tom moři které mě vedlo
byla jakási prapodivná útěcha snad v té nekonečné dálce snad v tom ustavičném pohybu snad v té slané vůni snad v tušených hlubinách
tam byl jistě také svět tichý a mírný klidný a nerušený ničím nepřirozeným až jsem po tom zatoužil po tom míru a tichu které by mě obklopilo
nebyla to touha zmizet pod hladinou ale po životě v němž každý okamžik trvá tak dlouho že v něm lidské starosti nejsou ničím

neměl jsem nejmenší tušení kdy se pohnula ani kdo je a odkud přišla a bylo mi to jedno
když se mě dotkla její ruce byly teplé a hladké a voněla něčím co jsem nedokázal definovat
nic neříkala…což bylo podstatné
kdyby se mě pokoušela svádět slovy odmítl bych
neptala se ani nevysvětlovala jen mne objala…její pohyby byly neuvěřitelně plynulé žádné odmlky
mohlo to trvat jen velmi kratičký úsek života možná jen nadechnutí nedalo se to určit ani poznat že se to děje
byl to takový okamžik na který si pokaždé vzpomenete i když budete jinde a v jiné situaci
a pokud byste ten okamžik promarnili pak budete jen vzpomínat jak jste byli bláhoví
jen tak tam stát nevědět co udělat ani co se má stát a pak toho do smrti litovat

když pozvedla ruce málem jsem se zalkl vlnou touhy a pochopení
vcítěn do něčeho tajemného
něčeho co je za hranicí lidského vnímání
něco co vám kyne a ponouká aby jste poodhalili oponu kterou tvoří známý svět
ale zároveň to nechtělo být nikdy zveřejněné
a jasná vize se měnila v něco skrytě niterného
vjem který se papíru ani lidem nesvěřuje

my jsme totiž její součástí dokonce z té větší jsme voda…nedá se to vysvětlit
voda je život je ve všem a my jsme v ní jako ona v nás…a nakonec se prostě jako voda rozplyneme
že je to divné? a jaký je to pocit?
jako voda nejspíš nemáte pocity to lidské na ní je naše vědomí
voda to má jednoduché dělá to co chce tvoří ničí a buduje
a když jste dlouho voda je docela dřina si to jako člověk připomenout
vědomí vody inteligence přírody pro tohle neexistují v lidské představivosti názvy

chtěl jsem se potopit hlouběji ale cosi jako neviditelné stěna mi zabránilo
něco jako suita zasvěcenců co chrání svou bohyni a dál mě nepustí
společenství které spojuje znalost nejvyššího mystéria
s duchovním přesahem čehosi čemu se nelze vyrovnat

když jsem se probral byla pryč…já ale věděl že něco z ní bude ve mně už napořád
a kdykoli se dotknu vody ať už jakýmkoliv způsobem cítím že se usmívá…