Nikdy se neztratí...

Když Luna v síle Anděla smrti
vtláčí zas do prachu země
nevím, zda má smysl znova a znova se její síle vzpouzet.

Vzepřít se, alespoň na lokty
na kolena,
ale přece vpřed.

Mlčíš.
Mlčíš jen proto,
protože VŠE už jsi řekl.

Víš dobře, že si tvá slova pamatuji,
jen srdce, je v té měsíční noci nedokáže slyšet
a rozum, ten nejpřísnější z kantorů
šlehá rákoskou svých argumentů
tak rázných, že i nejlepší student stává se znovu žáčkem.

Bojiště, už je kalištěm krve a bláta
v šíleném zápachu bezmocných gest.

Pak spustí se déšť.
Jediná voda, milosrdná sestra proměnných skupenství,
strhne marasmus našich myšlenek do moře zapomnění.

Zůstane jen tvá skála.
Nekonečná databanka moudra
zářič, podloží nohou
chodce milujícího krajinu,
kterou umí číst pro náš život.

Ty sám jsi skálou,
pro cestu mého srdce.
Má duše se znova nadechne života,
neboť jsi ji nikdy neodsoudil, tak jako jiní.

Pak vím, že cestou je
zanechat stopu.
Otisk, záznam, co voda si přečte.
Přečte a rozředí do každé své kapky.

Nikdy se neztratí můj úsměv.
Slova co jsi mi napsal.
Láska, kterou jsme našli pro druhé, pro sebe.

Nikdy se neztratí ...