Hutný ejlový pátek

 Dusný letní večer v pulzujícím malomĕstĕ, střípky úzkosti z obnaženosti duše, industriální beaty prostupované vokálními schématy se vznášejí v dunivém víru nad kolejním nádvořím královského města. Dávný stihoman obchází pohyby mé nejistoty, známé tváře rozeznávají moji minulost a přesto absence dotyku, intimity a empatie. 

  Zprávy od staré milenky vibrují na telefonu. Kolik je to let a ten chtíč stále rozdrásává ticho v mé hlavě, rozpuky a raptury v duši z nejasných tušení jak sen surrealisty odpanĕný v rapovém prologu v melancholické mlze svědomí. 

   Pouhé vteřiny dĕlí zpovĕď a zapomnĕní v rauši přítomnosti. Dusný letní večer než se sama báseň zacyklí a tvůrce rozpozná ve stínech silulety nepříčetných pomíjivostí. V temnotě bytu Matka jeho matky po zástavě vzduchu v komoře mozku, v křehkosti mysli, smířená se životem, jeho tokem a nevyhnutelným koncem a přesto jiskří naděje.