Není němý

Přátelé si na terase vymĕňují své psychedelické zkušenosti, když do prostoru kafary doléhají hlubinné strunné krajiny z violoncela tvůrce, co si říká Není nĕmý. Smyčkuje hlubinné rezonance nástrojů jako tibetská mísa a posouvá zvuk k meditativní krajiné rozjímavosti duše. Mĕní nástroje, smyčcem hladí strunny cella a zpívá jadrnĕ s kytarou texty životní melancholie, úzkosti a prozódie tkání bytostných zkušeností ve světě exponenciálního korporatismu.

Lidé postupnĕ přicházejí a prodlévají v neslyšnosti svých pohybů a vnímají nadčasové souzvuky jeho dimenzí. Jako úseky hvĕzdného orákula, sečby neotřesitelné deprese a žadostiučinĕní z vyjádření tvůrčího ráhna skrze nástroje, pedály a vibrace v posloupné reminiscenci života a milenky smrti. 

Posluchači usrkávají pivo, doušky pálenky a v meziaktech vteřin chtĕjí do diskuze přidat nĕco z nĕmé a mlčenlivé každodenosti, továrního pojiva dní odkud čerpají své ambiciózní plány, dny, hodiny a momenty prodlévající na životě, zachytávající jejich prach, vůni, nebo ozvuk po kterém chodili, prahli, nebo snili. Zvuk snové dimenze ze kterého se rodí hudba.

Nad potemnĕlým oknem do zešeřelého rána padají kapky deštĕ, v dálce hřmí a plochy naříkájícího cella prořezávají křehkou krustu liminální mysli, tajuplný prostor mezi bdĕlou říší reality a snovým svĕtem nočních můr a nejůžasnĕjších stvoření.