Anotace: už nikdy neřeknu, že mě opovržení nezajímá
Skoro jako by se do mě ta špína vpila
cítím se těžší
ani moc necítím odpor tý mý duše
mám pocit
že
tak trochu rezignovala
a pak se bála
asi
já ji totiž
nechala utéct
střelenku
tu prchlivou ratolest
snahu
o něco lepšího
je zavřená v šuplíku
kterej vypadá jak casinovej salónek
povaluje se tam
za kouřovou clonou
mezi množstvím nedopalků
s odérem zvětralýho piva
a labuží si
nesměle a jaksi lehkovážně vytváří
lechtivou konverzaci společně s emocemi
kterým za poslední týdny byla nucena se přiblížit
nechuť
zášť
lenost
zchátralost
navzájem se tyhle radosti
udržují v iluzi
že maj krásnej život
a že to za to přece tak trochu stojí
trápit se
za bezstarostnost
mají pocit
že se strachovali a snažili
už příliš dlouho
už je to neba
a tak si zvolí tu zbabělejší cestu
a já za chvilku asi taky
sejdem se v salonku
snad vás přes ten mlhavej opar najdu
a pak pomůžu vytvořit dvakrát takovej
s levným tabákem
kterej smrdí na pěkných pár metrů
aby nás nikdo další nenašel
nebo nehledal
(a tak ani neměl možnost se nám smát)