AYLIN

AYLIN


„MÁŠ-LI POCIT ŠTVANÉ ZVĚŘE,
NECH SE SEŽRAT.“


Myslel jsem ne tebe
a na další takové divoké šelmy...
Když v tom se zablesklo!
Snad vzplála, na obloze vědomí
ta dlouho očekávaná,
zcela ojedinělá myšlenka.

Ta, jež mění paradigmata
všech vesmírů: „Kudy se jen k tobě dostat
má Aylin, když tě chci, šelmo.“

Okno se otevřelo!

Pralesní džungle zavoněla chtíčem,
tou nejstarší vůní od stvoření světa.
Touhou kořistí být lovena, skolena,
pářena v páře
až do úplného změknutí.
Pozřena.
K naplnění snů však nestačí je snít.
Je nutné povstat, zachytit stopu
a vyrazit (si zub již na prvním schodu).
Bezzubý, stárnoucí lovec...

Náhle, se přede mne spustil
provazový žebřík tvých vlasů.
Hmátl jsem po něm...

Stojím a šplhám.
Euforický zabedněnec,
zase jsem nechal doma
všechny své zbraně...

Celá divokost džungle
mě mírumilovně pozoruje.
Lákavě prostírá své staronové plody.
Dolévá poháry mladým vínem
s omamnou vůní
ještě nikdy neprožitých slastí…

Náhle čas ztichne.
Veškerá barevnost přejde
do tlumených odstínů...

Průměrnost klanící se
výjimečnosti.
Teď, v tento moment,
mám poslední šanci
se rozhodnout.

„Chci Tě!“
„Vážně to chci?!?“

Pozdě…

Jako již tolikrát se stalo
a tolikrát se stane…
Za hodinu po dvanácté!
Zkoumavě na mne hledíš
a v ruce držíš snítku ratolesti.

Prý přicházíš v míru.
Šeptáš má jména;
všechna, od stvoření světa.

Všechna, co jsem kdy tak hrdě nosil.

Ten příběh nekončí – neboť právě začal.

„Aylin – lásko.“
„Tolik jsi mi chyběla.“