Unylý svit hasnoucí mysli

Další večer v divadle. Víčka se zavírají težkopádnou a bolestnou únavou. Bezelstným usínáním za chůze na chodbách, které připomínají padesátkový horor. Plochá témĕř černobílá světla jevištĕ nijak neovlivňují chřadnou emociální zploštĕlost. Jako doznívající otupĕní po vyhasnutí vášně, po onemocnění imunity, po ztrátĕ svobody a rozpuštĕní osobnosti ve vlastních pochypnostech a zmar ze světa a umění. 

Avšak každý pokles někam do onĕmĕlých a ponurých roklin by měl být vyvážen nĕčím svĕtlým, náhlým nápadem za chůze, jiskrou, nebo aspoň vzmachem odsouzeným k oné opĕtovné a nevyhnutelné každodenní uzemnĕnosti. Je to vĕkem nebo pouze opuštĕností odvahy udělat změnu, dělat v životě jenom to co tě skutečně baví? 

Vzpomínám na plačtivé a rozpačitĕ naivní výrazy a pohnutky kamarádky. Povídám jí, že to bude dobré. Přiznat si, že to člověk někdy posere je zásadní. Ve všem co říkám je jakási skrytá civilní cyničnost. Lehce se mluví a radí člověku, který právĕ neprožívá domnĕlý rozchod. Přesto když odchází, mám pocit, že jsem byl nápomocen, na blízku, že se kdesi ve otupĕlých vodách srdce stále skrývá příznak empatie, který mne dokáže spojit se světem. 

Statický náboj bez myšlenek a plachá odtažitost činorodé energie, která by mohla vést k nĕčemu tvůrčímu brzy vyprchá. Vystřídá ji touha přetvořit onu zdánlivĕ všední prázdnotu a prchavost dní do příliš pomíjivé sekvence slov. Pro Tebe. Pro mne, pro tichého nenápadného čtenáře, který ve shonu dní najde trpĕlivost ke čtení.