Fragmenty

Stojí tam na pavlači, stále stejný výraz

a v jejích černých očích, jako v tůni

se odráží hvězdy, měsíc, čas

i prostor ...

 

Pozoruje mě, jak vytřeštěně zírám do zrcadla

a ona sama, je přitom téměř bez pohybu.

Jen občas, tak podivně nakloní hlavu

snad pro pohled z jiné perspektivy…

 

Poznání nepoznaného bolí.

Fragmenty myšlenek 

párující se v protipólech vědomí

ve věčné snaze splynout v jednotu

a zůstat při tom vědomy si sama sebe

se přitahují i odpuzují zároveň…

 

V tomto poklidném chaosu

kdy pozorovatel určuje viděné

je vana konečně plná horké vody.

Zrcadlo orosené, zívne.

Obraz divokých očí zmizí…

 

Nořím, své chladem třesoucí se tělo

do horké vody a ta na pavlači

se dívá a čeká…

 

Naše oči se potkají

fragmenty myšlenek se spojí

v dočasnou jednotu bytí

a jako už tolikrát v minulosti

i v tento moment

se děj zastaví a čeká…

 

Dnes však, poprvé

a zcela zřejmě i naposledy

tichem zazní její hlas:

 

„Smím se připojit?“¨

 

A aniž by počkala, co na to já

vstoupí do mého života

a noří se pod hladinu.

 

 

Všichni neustále čekáme

až v zrcadle života

spatříme

svůj vytoužený protipól.