Třešňový čaj

Vzpomínám si na horké září, kdy jsem seděl na lavičce a shlížel na Munxar window, které bylo doširoka otevřené na Středozemním moři a dovolovalo maltským lodím k proplutí po náladové dálnici. Slunce zapadalo a moře bylo rudé, jako by do něj Bůh nechal vylouhovat svůj třešňový čaj. Obloha představovala leporelo barev, které protínaly linie vzdušných parníků a pár svítících drobků, které lákaly měsíc pro noční směnu.
Zamiloval jsem se do chvíle, chtěl jsem ji přelít do lahví a prodávat lidem. Vím, že bych vydělal majlant na produktu, který by zákazníkům evokoval vzpomínku na nekonečné letní večery a sebevědomé štěstí, jež se s tím pojí. Já sám bych nápoj konzumoval každý den; ve chvíli, kdy vstávám a kofeinem chci zabít nechuť jít do práce či předtím, než mě čeká stresující návštěva, kterou umírním cigaretovým oparem. Dělal bych to jen proto, abych cítil ten nezaměnitelný pocit zenového klidu, který říká: „Ať se stane cokoliv, postarám se o sebe…“
Napil bych se i teď. Sedím v kanceláři, do očí mi kouše ostrý jas notebooku, papíry jsou vydlážděné po stole jako podlaha do koupelny a nenápadný tikot hodin křičí do mého ucha, že stojím v dopravní zácpě své neschopnosti a jen stěží se dotknu cílové rovinky.
Narovnám se, promnu oči. Na chvíli se podívám do okna a najdu konejšící radost v srpku měsíce, do kterého bych se posadil, četl v něm Woolfovou a poslouchal Pink Floyd. Usměju se, zatáhnu za kličku a dovolím studenému vzduchu, aby mě lízl za uši. Vítr roztančí papíry, které proplouvají místností jako medúzy či kanice. Zatímco sahám po třešňovém čaji, který jistě stačil vychladnout, říkám si: „…žádný problém není tak velký, aby se nemohl ztratit v moři.“