v řečičti...

probudil se ze spánku

a nevěděl kde je

mohlo to být kdekoliv na světě

kde je tráva hory a lesy

nebo uprostřed sebe sama

a mohl být jakkoliv starý



nahoře na pahorku mezi stromy

uviděl procházející ženu

jednu z těch

o nichž si muži myslí

že takové existují



přiblížila se k němu

ladnou chůzí

a zlehka pokynula na pozdrav



sedli si pod kvetoucím hlohem

bílé větve mu splývaly na ramena

a ona s úsměvem pronesla

vy vypadáte příteli

že jste se z něho právě vynořil

povězte mi něco o řeči



víte milá Sofrosyné

řeč je zvláštní

je jako pavučina

usednete tiše do stínu

a se zaujetím vyčkáváte

až se začnou spřádat slova



malují obrazy ve vaší hlavě

vykouzlí moře

zasadí hvězdy

rozdávají karty

a vše začne vířit

až se svět změní



drží v rukou nitky

vašich slz i smíchu

a vy tajíte dech

nad tou krásou

jak se rozvíjí



v jejích očích si hrály myšlenky

jako ryby mrskající se ve vodě

a v tom pohledu bylo cosi nezměřitelného

něco srdečně bezpečného

i něco hluboce vzrušujícího

jako bažinná voda

kdy nedohlédnete dna

mezi neuvědomělým a uvědomělým

a zároveň jej prozařuje slunce

a plní moudrostí



,,i vy mluvko,, zašvitořila

já vás slyšela

i když jste to neřekl

jak mi to vysvětlíte?



pozorovala jste někdy ryby?

nebo skálu?

nebo květiny?

nemluví jako my

stačí se na sebe podívat a víte

jejich řeč je prostě taková

je v ní všechno naráz

nepopsatelná radost

nemůžete ji zapomenout

můžete jen zapomenout že ji umíte

pokud si ji však osvojíte

nepřepijete se z pramene zapomnění

a nebudete bloudit

všechny věci jsou otevřené

vidíte co jsou a jak cítí že takové jsou

a ta moc kterou nevidíte ale cítíte

vniká do vás a kolébá duši vlastním rytmem



mlčky mě vzala za ruku a vykročila

a já ucítil jak ta její moc

stojaté vody v tůních rozproudila