Paprsky V Obřanech

Jako příznak spánku, doušky jarní a pracovní únavy na mě doléhají jako spršky malomocenství, podivná zvrácená chudokrevnost, omámenost mládím ztrácejícím se s každou vteřinou v modravé dálce chladu a odcizené vytíženosti odporem k sobě samému, životu na obláčku, mladistvé bezstarostnosti a pouhopouhé marnotratnosti času.

Času kulturní aspirace, která se ke mně přibližuje v zešeřelé dálce a rozjasní mi na okamžik hlavu před soumrakem pátečního dne. Návštĕvníci Obrfestu mezi hájkem stromů v občanské Orlovnĕ, pár desítek poslouchá komorní indie projev Amelie Siby. S trochou nejistoty, touhy po přijetí a nožem k dokonalosti, zpívá nenucenĕ a přesto jaksi niternĕ do krve, z krve odkudsi, o vztazích o nás o generaci a jejích problémech. 

Ty nechám stranou jako význam v řádku elipsy, zasním se ještě jednou do těch strun její kytary jako poprvé ze snu o básnické přítomnosti. Hudba ničí tu propast nudy a nicoty. Nechává nás v sobě samých a stranou nás samotných zároveň. Z dálky pozoruji Amélii a jejího spoluhráče jak uvede skladbu z jejího nového alba. Páry spontánnĕ debatují a já zpětně přemýšlím jak psát report z hudební události abych se vyhnul obyčejné popisnosti. 

  Po krátké procházce přes zahradu u Sosny, kde zvučí krautrockové B4, podél proti proudu řeky Svitavy, na kavárnu Kafara, míjím hloučky mladých, alternativnĕ smýšlejících lidí, pozdravým pár přátel, prohodíme slova o koncertech a co se chystá, objednám si malý cider od mladé Natálie, ty její jemné rysy ve tváři. 

 Tomáš Niesner v modrém světle ve svém klidu za stolem přítomnosti. Modulárním syntetizátorem, pedálem na granulární syntézu, propouští oči imaginace ambientního zvuku až k dalekým přesahům obsáhlé filosofické mysli, ekologické kontemplace, existenciální úzkosti, tak glaciérnĕ jak tají ledovce, jak se zdají sny a jak pohasínají a rodí se životy. 

  Publikum si sedne, přivírá oči, ženy, mladé ženy sní, v pasážích dramatické příčetnosti, někde v pozadí se rodí má surreálná reflexe, má spoře odĕná unášivá neúčast na životĕ, než mne zastihne impuls k óhmování do primordiálního tónu až na konec syntézy dechu, jakémsi dronálním prozvĕvku, který zvyšuje povĕdomí o uvĕdomĕní si toho, že jsme vibrací o určité délce. 

Tomáš Niesner navázal skrze hudební cestu intimní vztah s posluchači, které v komorním vznícení ukolébal k imaginačním tezím o samotĕ a nihilismu, pramenech a svitech, každé jednotlivé interpretaci tvoření. Půdorys tónu ustalujícího se do ticha. Aplaus. Vycházím ven, rozloučím se s kamarádem a s myšlenkou zachytit hrot zážitku, nastupuji do tramvaje, ze šera břehu Svitavy, z konečné v obřanech.