Dialog s pavoukem

Věnováno pavouku,
stvoření, skrývajícímu se ve stínech rohů místnosti:

Nenávidím tě!
Vyděsil jsi mě tak, jak tví bratři, i sestry též..
Narušitelem zde jsi a nepatříš zde!
Vkročil jsi bez zaklepání
a potuluješ se volně, jako by ti to zde patřilo. „Zdobíš" mé zdi nechtěnými a hebkými pavučinami, aniž by ses zeptal.
Možná, že nejsi jediný zabiják, který se zde nachází, ale pouze jeden z nás je nevinný. A ty, ty to nejsi.

Pavouk mi říká:

„Hleď na mé tělo, křehké a zmačkané. Vždyť nejsi to ani ty! Sic je do mých
tesáků napuštěn jed, ale narodil jsem se tak! A ty? Jakou máš omluvu?! Kdybys mohl spočítat veškeré své vraždy, dopočítal by ses snad? Jsem opravdu já tak nebezpečný?
Myslel jsem si, že lidské srdce je větší než mé, ale tys zabíjel pouze zlobou, nikoliv přesvědčením, kterým bys snad oplíval.

A mrzí mě to! nechtěl jsem tě vyděsit..
Však nemyslel jsem si, že být spatřen, mě bude stát vlastní život.

Možná...
Kdyby sis nevnutil ten odporný pocit, jak se mé nohy zapichují do tvé kůže, zatímco jsem
si pochodoval po podlaze v obýváku..
Kdyby sítě, které jsem spředl, byly vytvořeny cukrovou vatou a chytaly veškeré sladkosti života namísto těl a krve;
kdybych měl růžový jazyk, krásnou srst, roztomilý ocásek, pár chlupatých nožiček namísto osmi;
Kdybych měl pouze dvě oči, které by odrážely záři hvěz, namísto milionu černých děr;
Kdybych byl stejný, leč vypadal jinak... Možná bys mě pak i nesnášel méně, třeba i vůbec.
Třeba bys mě ani nemilovat, třeba bys mě stále nenechal zůstat,
ovšem možná.. možná bys mi neukázal dveře, leč slitování.
A možná také ne, ale pořád tady stojíš a já se stále omlouvám.

Myslím,
možná..
Ačkoliv jsi třeba neochotný,
slitování by mi stačilo.