118

Představuju si, jak jdeme ruku v ruce po Náplavce

 

Nikdy jsem nerozuměla architektuře umění a všem těm věcem, co jsou krásný

 

Utíkám sama do sebe a na messengeru pak řeším všechny důležitý věci. A ve skrytu duše bych si strašně přála vidět, jak by ses na to tvářil.

 

Není to Eiffelovka, ani francouzský Alpy, ani vlastně nic, co jsme kdysi milovali. Jako by všechno od určitý doby ztratilo smysl.

 

Roky jsou roky, ubíhají tak, jak to je zvykem. Jsem zaseklá v čase a mozek se odmítá dát zpátky do pohybu. Chci se nějak vrátit a nevím jak na to.

 

I když se člověk hrozně moc posune, pořád vlastně zůstává na místě. Co dají vědomosti jiného než pohled do další králičí nory?

 

Usmívám se a přemýšlím při tom, že bych si nejradši prostřelila hlavu. Každodenní realita.

 

Jsem unavená. Ale takovým tím jiným způsobem. Je to únava, která neopouští. Věrná společnice. Memento všech starých časů.

 

Kdybych mohla říct jednu jedinou větu, asi by to bylo, že jsem tady.

 

Ta prostá hloupá věta, kterou jsem říkala každej den. Každej pitomej den.

 

A možná vyzněla po čase fádně.

 

Ale vždycky jsem ji tak myslela.

 

Úplně.

 

Vždycky.