Ruce pryč...

 

říjnový pátek třináctého,
letopočtu dvacátéhotřetího

 

Všem, kteří ode mne dali ruce pryč...

 

Píšu jako poděkování těm, jež se mnou strávili chvíle v životě.
Byť si posléze uvědomujíc stále víc, jak těžké je to bytí.
Je to můj život, tak jest těžký i pro mě tudíž.

 

Má drahá sestřičko...
děkuju za všecky těžké chvíle, kdys mi nezištně nabídla svou menší náruč a pohlazení.
Ještě víc Ti děkuji za ty veselé, slzami smíchu kropené, život prodlužující.

 

Maminko...
děkuju za chvíle, kdy jsem věděla, že Tě mám. 
V ty chvíle jsem cítila Tvé kývnutí na mé straně, jež hřálo mé srdce.

 

Tatínku...
nikdy Ti nezapomenu pohlazení ve chvíli osamocení.
Je s Tebou těžší žití, než bytí mou samou.
Ale Ty's jediný mužský, kdo vedle mne dokáže stát.

 

Bratříčku...
byť starší, vždycky jsem se o Tebe starala.
Nikdy Ti nezapomenu chvíle, kdy's mi připravoval na život.
Byly trpké jako olivy a bolestivé jako rány, jež způsobí na kůži trny.
Však i díky nim v těch temnotách nacházím sílu a lámu ocel.

 

Můj milý H...
nakonec...
Co říct Ti víc než stihla jsem dosud?
Otevřel's mi oči a tím duši.
Nestihl's vyléčit mi rány a já nestihla Tvé prohloubit.
Snad pravdu máš, když myslíváš, že Tě miluju.
Čert to vem, bylo to nádherný a jediný!

 

Díky vám všem a pár dalším jsem dnes tím člověkem, kterým jsem. Nějak jsem se narodila, nějak jste mi stvořili, nějak jsem se životem utvářela.
Tohle je vše, co jsem.
Pár tajemství, pár tajných ingrediencí v neznámých chvílích...
Však stále jsem to já.
Pokud vám to ubližuje, mrzí mě to. Nejvíc na celém světě.
Jste vše, co mám, skoro vše, z čeho jsem.

 

Jen posoudit, zda-li vám vážně ubližuju já, nebo jest těžké vaše žití.

Každý rub má líc.