Jako by se vracely hladiny

,,Co cítíš, je to skutečné?'' vzdalující se pečeť motivace,

obrácená po dráhách smyslu, ve stínu v oceánu života. nic než úzkostlivĕ-depresivní epizoda, kterou vydechneš na podlaze jógového studia, kde předcvičuje ona, má žena, můj chápavý, milující protiklad. 

V nádechu se přijme to krásné, svĕtločivé, obĕtové a laskavé. Na míle jsou vzdáleny pocity tísnĕ, nesnází, elegie utrpení ega. nechal je jít, v řece výdechu se ztratí a rozšíří, dokud neroztříští imaginární hranice, vrátí se protipól na misce vah. 

,,zjevné se navrací k sobĕ.'' smysl bytí tancuje v róbĕ pološera, 

jako na konci dechu v malé pauze, než se spojí plicní sklípky

a poetické vesla slov v mámivou hru zakušenou před počátkem peřejí. S horizontem přichází pád.

Z temnoty, která ho nepohltila, předcházelo prázdno. odkudsi mne pronásledují roztříštĕné myšlenky, stud bez pamĕti na disociativní epizody, na tvorbu, a ta krása uvĕznĕná v mrazivé tundře, bolestnĕ taje ve stepilé články verše teplomilné doubravy. pouť neviditelnem kamsi k nekonečnu zázraku. moebiúv had. 

,,je skutečný, jen když je přízračný.''

na konci dechu, kéž je zázračný.