Zjevení ze želvího ostrova

Anotace: koncert Andyho de Doorbuma zanechal v očích přítomných nesmazazelnou stopu.

hloučky hipsterů se shlukují před bývalou farou,

blíží se letní rovnodenost, 

vidím jej jak ve stínu zapojuje kabely, 

pár minut po deváté se v sále rozhostí tma,

okenice jsou zataženy neprůsvitným suknem,

na spoře osvĕtlený okamžik, mocný proud folk noir zvukového designu s mýtickým hlasem, 

poprvé spatříme masku napůl domorodého-přírodního proroka, 

rohy a bílé větve mu prorůstají z hlavy, 

ritualistické vzorce a světla na dlaních tvoří silulety,

prostorem se line ten baladický, hořký a přesto unášivý, 

tembrem sugestivní, do dřeni vyzpívaný, pravdu hledající hlas, 

zpívá o zemi, lese, příbĕzích, arktických palácech, utlačované menšinĕ, 

záhyby bílého pláštĕ, lidské oči skrze archetypální masku, 

jak je to skutečné, se zrcadlí v elektrizujícím oku mladé černovlasé dívky,

,,zřejmě nic podobného nevidĕla''

na svém ponurém horizontu marně shledám srovnání,

hlasem folkové tíhy bluesmana v tom slyším jen maekellu nebo zesnulého Cohena, 

Když si sundá masku, začne katarzivnĕ přerývat slova, 

doprovázejí jej distorzivní, znepokojivé akordy,

jindĕ tě proud hudby a slov obalí jako do peřiny, 

a ten úpĕnlivý baladický hlas jako rána do duše,

chvĕje se a rezonuje, léta tvorby a zápalu se snoubí,

s touhou po pravdě, 

vidím jak si ritualisticky snímá a trhá vlasy z hlavy,

a pojídá kousky dlouhých divokých vlasů,

vĕší se na nich a performuje svou skutečnost,

na kolenou při katarzivním  ,we are one'

slyším, cítím esenci, slzy, flashback, úlevu, bolest,

jak se ten človĕk dostal do těch hlubin ze kterých vyvĕrá spirituelní síla? Ztratil tvář, dal do toho všechno,

vidím jeho slzy jak se zrcadlí. padá tma, 

potlesk, podĕkování, jak vše do sebe zapadlo,

,jsem zástupce utlačovaných, domorodých, 

těch na které dopadají bomby v gaze, umění nám propůjčuje hlas, 

a já se snažím tímto o vyslyšení.'' 

slyšeli jsme jej. tu naléhavost,

spirituální sílu okamžiku, performance, 

záblesku geniality a nové bizardní podivnosti,

tento hudební surreál okamžiku budou dlouho střežit,

cítím jak se hroutím, 

jdu na vzduch, prohodím pár slov s káťou co kouří venku, 

,,jak je jak to zvládáš?'' zeptám se odvisle.

,,jo jde to, nejradši bysme to už se stázkou zabalili.''

odpoví a vydechne kouř k nebi. ,,jak je a jaký byl koncert?''

chvíli hledám slova, jak se mi převalují na patře a tříští emoce.

,,biblický, rituální, archetypální. jinak se ještě léčím z nějaké virózy.'' oddechnu ve chvění.

podívá se mi do očí. ,,vypadáš, že se ti lesknou...no nic musím zpět za bar. to bylo krátký. small talk.'' Típne to.

Přeji si pokračovat v hovoru, je tak půvabná,

ale už mě to táhne k řece, s fanatickou netrpĕlivostí,

zase hořím dozvĕdĕt se něco víc, 

o umělci ze želvího ostrova, 

o žanru folku noir a vztahu a hlubinĕ.

Svitava je neprůhnedná, lucerny na břehu padají na hladinu, 

ve vzduchu je cítit kouř, špekáčky, jde slyšet hlasy teenegerů u mostu v obřanech. jdu ke čtvero honům, 

po pár minutách mě šalina odveze do ghetta, snĕdá štíhlá dívka se nahýbá do okénka, dvakrát se otáčím a zatáčím do bratislavské ulice, štasten za zážitek.