v prachu cest

....

zastaví na křižovatce a čeká na zelenou

v tom se ze zadního sedadla

s houpavým pohybem krátkých nožek

ozve dětská zvědavost... “Mami, co to je, ta duha?”

 

mlčí, neboť duha pro ní znamená mnohem více

nežli třeba pro vás,  než pro mne

či kohokoliv jiného...

 

se slzou na krajíčku se zadívá na nebe

chvilku na něm spočine pohledem

ovšem jen tak dlouho, co semafor dovolí

a pak, beze slova přejede očima zpátky...

 

myšlenky, podobny oblakům, se pomalu kumulují 

střetávají, aby se vzájemně objaly

a řekly si své příběhy

dnes se však zdají být značně váhavé...

 

do reality vozidel, semaforů, cest

ji navrátí až opětovný hlas z dětské sedačky

cukne sebou, lehkým úlekem

a zcela podvědomě otočí knoflíkem volume

 

prostor se rozezní uklidňujícím hlasem Katie Melua

a obraz, který ještě před malým momentem

zcela zaplňoval její obzor

svou nezdolnou pomíjivostí

dalšího uspěchaného dne

plného marnosti čekajících úkonů

a promarněných příležitostí

naplní zdánlivý klid...

 

rychlím pohledem do zpětného zrcátka mrkne na dceru

a pak tiše, snad spíše sama pro sebe odpoví

‘Dívenko moje, je tomu už dávno

kdy se nám děly zázraky

a Bůh, na naší oslavu, svým nejsvětějším štětcem

vykreslil duhu - jedním tahem na oblohu bytí.

A tomu, kdo vnímal

zjevil nejvyšší pravdy, jež se však často ukázaly být,

ty nejtěžší z břemen na našich bedrech"

 

utichlá slza jí vklouzne do výstřihu...

smočí hlavu Ježíše na křížku...

na všech semaforech naskočí zelená

jak kdyby se na tom 

tito podivní strážci životních křižovatek

předem dohodly...

 

a všichni trpělivě čekáme...

 

čekáme na to

 

co se bude dít....

 

pak přidá plyn...