Podzim březí steskem

Podzimní podvečer mezi černými zdmi divadelního jevištĕ, úzkost na prsou a frustrace z absence pohybu, hnutí končetin v naprosté, oddané svobodě probudit se v proudu za tím tuhým a rozmĕrným balvanem myšlenek, který drtí, drtí myšlenkové pochody, než se nadechneš a odvalíš ho, než se zbavíš té tísnĕ v tom notoricky francouzském soundtracku k baletu, jejich dokonale plastického života - zdánlivé soumĕrnosti tváří, tĕl, údů, očí a kostýmních kreací - díky kterým divák zapomene na své jméno, na světské starosti, na těžko vyslovitelnou mlhu všechních dní podzimního splínu, únavy, šedi velkomĕsta, džungle betonu a stísnĕnosti mezi sebou a tím co je zapomnĕno - ještě nejste, kým chcete být? zjevně se Ticho nepřeceňuje a dlouho nebude...

ze stohů stran život nešustí papírem, prosvítá, ti prostí se jej dotýkají v podstatě, hlubocí přemýšlí nadmĕrnĕ, uchutnávají intelektuální dužinu, vzdalují se sobě. pronásledují je neustálé okna pomĕřování, pernamentní digitální tlak odkudsi z online svĕta, z nekonečné placené virtuální svobody, z úzkostlivé tenze, že propásneme něco zásadního, že se nejde rozdvojit ani přes překotný technologický pokrok, realita není sto s našimi ideály, jídlo se samo neuvaří, panický strach ze seznamů se sám vaří dokud jej neudeříme akcí z vlastní reakce, alchylemií z průzračného prostoru, kdy cítíme sílu - vše nás však oslabuje - imposter syndrom, sebesnižování, cirkulace negativních dopadů, virózy, bakteriózy, respirační syndromy, chronická skepse, antisepse, švy logiky ve hře proti svobodě, restrikce, čas, někdy i prostor, nároky pracovní, partnerské, amatérské, vlastní umělecké, ambiciózní, a vše anarchistické, nihilistické co se staví proti tomu - až se staneš tím, kým chceš být, bude ti navrácena ztracená rovnováha? 

doufej, že ano, pokud tvé kroky nebudou opět sužovány extrémní nejistotou, zatíženy výraznou nerozhodností, vratkou posloupností myšlenek, roztříštĕností osobnosti, odchylkou v praxi kontemplovat realitu. Šedovous s licitnými fousy přede a uzemňuje, stravuje mne vnitřní klid po vřavĕ, nabuzení kofeinem, prací a dialogem, stres pominul, v akci a fyzické námaze se ztratilo vše zlé, zdá se že imunita se otřepala po epidemii mezi kolektivem, snažíš se dýchat, nabrat si ten vzduch do plna plic a vydechnout, opustit ty kruhové myšlenky, odpustit si, nabrat energii z přírody, vrátit se k lesní lázni, k probuzení, ke smyslu tvojí umĕlecké činosti, nahrávání, přepisům, vydávání, kurátorování nahrávek elektronické hudby, playlistům, mixování, bajkingu, boulderingu, nacházení toho čeho máš rád s vidinou, že v tom na moment spatříš sama sebe - v pozitivním svĕtle a to tě při trošce víry a naděje, posune dál a inspiruje ostatní - ve všem co dĕláme může být přeci otisk nekonečna.