li story pád...

hezky se uvelebte
jo vy už ležíte tak nic
teď vám budu vyprávět řekla

počkat počkat tohle povím já milá Zefýrko

pane bidliteli z řehtatelic ty vaše historky nejsou moc vhodné
do smíšené společnosti ani pro slušně vychované
a povzdechla si
/zatímco já si pomyslel jéžiš jak krásně voníš svízelem/
tak spusťte, ale ne že něco překroutíte jako obvykle k nepoznání
žádní mluvící čolci
ani husy rostoucí na jabloních
natož bílej šiml co přikluše do baru na kravskej hlt martinovky
držte se faktů a povězte, jak jsme se k tomu dostali

to ale budeme tam kde jsme začali
když jste mě vyhmátla v panoptiku kuriozit
kde jsem figuroval jako muž s tvárnou voskulaturou
radši začnu co nejdál…

to jsem tak jednou popíjel kontra brandy na betelný podlaze plný kožešin
vyfukoval kostičky z doutníku umotanýho na portorikánským stehně
zaháknutej do jedný Francovky z bezstarostnic
když mi přicupitalo na mysl švábisko a zeptal jsem se jí
kdopak je vlastně tvůj tatík

trochu se ti to bojím říct můj milý
je to totiž mocný Bezlephub z pekelných tůní
/určitě víte že čertovský akvabely jsou špičky/
a bývá docela přísný…i když někdy má i smysl pro humor

to mi nedělá těžkou hlavu dopil jsem sklenku a mrštil jí do krbu
s uspokojivým třesknutím k těm dalším co se třpytily jako popel bohů
jenže ouha

oheň se přiopil vzplál a dovnitř vsálal pan otec
,,ahaaa tak tady tě mám ty jeden rošťáku
že ty mi tady balamutíš dcerku
teď uzříš mou moc moukou a obsypal kolem mě pentagrál
sice budeš mít jisté schopnosti ale zároveň si zacykluješ,,
zatímco Pearl se zahalila do záclony aby podtrhla svou nahotu
a špitla ,,mě se ale docela líbí tatínku,,

už už jsem chtěl vznést poznámku zda mi k tomu poskytne bicykl
a najednou ,,křííísss,,

probral jsem se na pomalovaným stropě se zkříženýma nohama
/ještě že se umím modelovat/ a zíral dolů
kde stála mladá gotička v přiléhavých kalhotách obklopená skupinkou lidí v šortkách
a právě ukazovala nahoru s výkladem že tu klenbu pokreslil jeden umělec
alegorizující Peklo v Ráji načež výletníci okamžitě vytáhli selfie tyčky
a pózovali se mnou v dáli aniž by jim připadlo něco divného…
když se dostatečně vyjádřili na sítích ledabyle pokračovali v prohlídce
jen ta setmělá dívka na mě mrkla a

vzápětí ,,kříííss,,

probral jsem se v lavici na konci obřího dómu plného lidí
na hlavách měli napudrovaný paruky co tvořily takřka souvislou vrstvu oblačnosti
po celé kostelní lodi a na kazatelně stál nebývale šilhající člověk
co promlouval neúprosně vlídným hlasem k davu
/což jsem dokázal ocenit bez ohledu na vzájemnou řevnivost/
o jakémsi poltrovi z gejtu jenž ponouká k hříchu
a někdy bývá též znám jako mocný kníže povětří
neboť ve vzduchu ponejvíce přebývá
a říká se že obestírá každého kdo se nezrodil z tamtoho
načež se neustále ozývaly výkřiky a projevy souhlasu
až to vše zakončili přítomní provoláním ,,chvála pánu,,
s následným dovětkem kazatele jedenáctým veršem z Korintských listů
,,neb nejsou nám neznámá myšlení jeho,,
což mě pobavilo protože o mým myšlení nemaj ani páru
navíc bylo trochu zvláštní že mi nikdo nevěnoval pozornost
ačkoli je na mě zřejmé že nejsem tak úplně katolík
nýbrž ČéČe neboli čerokézský černoch

jenže pak jsem poskočil a vykřísnul pár jisker /šikovný efekt/
a zepředu se ozvalo ,,kdo to ruší klid páně v tomto příbytku?,,

,,no už jsem viděl rušnější baráky,, opáčil jsem

chvíli nastalo skutečně ticho
vzápětí se rozpoutal chaos /nechtěl jsem říkat peklo/
a zděšení věřící se s jekotem rozprchli všemi směry
ve kterém skoro zanikla slova feldkuráta ,,vyzývám tě – ,,
s pomlkou, jelikož si mě nedokázal zařadit

,,budiž , pusťme se do křížku,,
odvětil jsem hurónským hlasem s jemnou nadsázkou
což kupodivu uprchlíky zabrzdilo, nenápadně se přikrádali zpátky
a leckde bylo lze zaslechnout, jak se zadávají sázky
/samozřejmě na vítězství božího služebníka jinak by to bylo rouhání,
no myslete si co chcete/
zatímco my se ocitli na vrcholku věže kde už kazatel sotva dýchal
tak abych se zachoval fair-play zašeptal jsem mu ať do mě strčí

tak se i stalo duchovní zaječel ,,teď už je tvůj pane,,
,,křííísss,,
a já se rozletěl
ovšem nějak pomaleji
takže jsem měl ještě dost času zahlédnout
jak si přítomní gratulují k účasti na velkém zápase a slavném vítězství
jako by to byla jejich zásluha a začali se strkat u dýmajících sirných prohlubní
které po mě zůstaly v žulové podlaze,
každý si do nich chtěl stoupnout aby si porovnal velikost bot
a bylo zajímavé, že každé chodidlo do těch stop dokonale zapadlo
bez ohledu na velikost, což dává smysl, když se nad tím zamyslíte
znáte přece lidskou povahu

pak jsem už ale nabral ten správný směr
obdivoval zvlněnou trávu okolních luk a hor
vnímal ve vzduchu náznak vonné mařinky
a poslouchal vzdálený smích budoucího…

tak zas někdy ahoj…