Červený kajak

Vzájemná propojenost objektů reality, ač je pro nás lidi  v mnoha ohledech neviditelná, je přesto skvěle fungující. 

Velmi často a rád se stávám vědomě bdělým, leč nezúčastněným, pouhým to pozorovatelem okolního světa; té téměř bezchybné iluze. Iluze, že svět, tak jak jej vnímáme je reálný a hmotný. Já se domnívám, že to je pouhé zdání, podmínka uvěřitelnosti proto, aby si skotačící vědomí, tedy vědomá energie, mohla hrát to své divadlo na hmotu. 

Po chvilce takového to zastavení, si vždy uvědomím, co za borce, geniálního programátora se musí jednat, který byl schopen, takovou to simulaci, kdysi - v bezčasém kontinuu -  z algoritmizovat. 

Jsou-li pak informace, uvedené v předešlém odstavci, pro vás jakkoli překvapující, plní tento text svůj účel.  Mám, jako autor, vždy stejnou snahu a to je, vás čtenáře nejen pobavit, ale tím, že vás můj text třeba až šokuje, pokusit se zastavit, či alespoň ztlumit, váš veskrze neproduktivni, unavující a zbytečný, vnitřní dialog. Tu neustále burácející, divokou a zdánlivě nezkrotnou řeku, jež se valí vašim vědomím, které na to  vystrašeně  ze břehu čučí.

Toto, ještě do hmoty neoděné vědomí, tento elév  vlastního já, čeká na svůj  kajak. Pak jej náhle jakási nezměrná autorita s lásku zvedne a vytáhne z chumlu pobřežních čumilů. Aniž se elév stačí rozloučit, už sedí ve svém staronovém kajaku a má dojem, že to začalo, jak si přál, 

“Kajak vypadá opravdu dobře,” říká si svým vnitřním rozhlasem sám pro sebe, “ale hlavní je, že je konečně, po období modrých, nádherně červený” 

V několika.vizuálních a pocitově - paměťových fragmentech vzpomínek, na předešlé plavby, ví, že po krátkém popojíždění a veselém cákání se v příjemně vyhřáté laguně, přijde něco, co nejde popsat slovy. To se jednodše musí prožít...

Když se odněkud, jakoby mimo lagunu, ozvou podivné, strašidelné zvuky náš červený elev už ví, co bude následovat. Ovšem, i přesto že ví, či spíše jen tuší co bude, když otevřou stavidla a podivná šlajsna na něj otevře svá ústa - naše elévka už ječí strachem i nadšením současně. A ta laskavá a mocná síla ji něžně tlačí a postrkuje z laguny ven. Vystrčí opatrně hlavu a v ten okamžik pochopí. že teď si zaječí z plně se nadechujících plic.

A dříve, ještě než definitivně opouští lagunu, ji její Lagunová víla - tak si sílu elévka pojmenovala - zaslechne její radu: “Drž se v hlavním proudu, starej se o kajak a neztrať pádlo”