když svítá noc...

temné siluety stromů
ustrnulé
v rostoucím měsíčním jasu
jako záblesk ticha
v duetu
dvou krasobruslařů
roztínajících siločáry ledu
co tvoří piruetu
v pyroklastickém proudu
nuée ardente

šinul se světem
s otepí na zádech
spleten úponkem révy
trpké sladkosti tramínu
prohnutý tíhou
a přesto slyšela
jak si píská

tu a tam mu vyklouzla
větvička
a ona ji sebrala
byla celá průsvitná
tak ji naplnila
barvou a tkání
a přidala k němu
pár trnů

možná si někdo všimnul
že za nimi nejsou
žádné stopy
nebylo žádného pocitu
dopředu či dozadu
jen prázdnota

jen prázdnota?
kdo ví
ale byla pokropená
drobností kapek karmínu