Dětská prohra

Nemilujeme děti, abychom se kochali jménem jejich rodičů, představou, jak budou jménem a rodem válčit proti nepřátelům, milujeme je, protože jsou zaměnitelné, biologické, bez vlastností. Jak útočí na nás samé, párají naše zvolené životy – zdvojujeme samy sebe a podkopáváme své záměry. Z pozice dítěte vidíme své úžasné zaujetí jako slepou uličku. Třeba si vždy představit mnoho lidí, zaplní špatné pozice a my tak záhadně spatříme náznaky směrů zábav již opravdu biologických – zábav těch, na které nic nezbylo, těch nejznuděnějších – pak si všechny figurky ale nezapomeňme zpátky odmyslet a vidět namísto posledního ze sourozenců apetit jednoho tvora, sexuální puzení zdravého mladého kalifornského muže.