Na Cestě Do Nebe (QSP)

Za hřibojedským vrchem a lesem hustším než krakonošův plnovous rostl statný strom ořešák
v údolí ve městě lidí o něm vyprávěli
že jakási žena šla strom do hlubokého lesa zasadit aby ptáčci veverky srnky i zajíci nemívali hlad a když nastával na březích řeky labe čas vánočních radostí snad každá hospodyně chystající cukroví též na lesní zvěř pamatovala

i stalo se jednou na jaře že ptáčci nezpívali a cukroví padalo z nebe
to cukroví ač běloučké jak nevinný sněženčin hlas bylo velice ledové
a sladké? ani trochu!
sotva rozkvetlý ořešák zasypali sněhoví čerti kteří se i v pekle dozvěděli o lesním tajemství
ale co s čerty v nebi? a kde andělé? ptaly se děti
a tak čertové byli z nebe vyhnáni sice až do velikonoc ale andělé se již vraceli domů
o jednom z andělů starajícím se o ořechovou duši vypráví temný hvozd

strom
ač byl statný
z mrazivého jara na temném místě v lese se již neprobudil a po období dešťů v jedné z letních bouřek kdy ozval se sten
ze zlopověstných černých mraků
se rozlomil!

lidé od labe byli velmi smutní a nevěděli proč na ořešáka přišla taková skáza
místo pohádek se začali šířit velmi zlé a strašidelné pověsti
že pohádkářka v tom hlubokým hvozdě zabloudila a nikdy se už nevrátila
a samotinká dcerka se z toho pomátla
a že její duši si vzal čert
a bůhví cosi až celý hvozd i s místem prokleli a raději si mu vždy vyhnuli..

světluška
chodila na prokletý vrch ráda nic nedbala zlých pověstí
sedávala na mechu a rozprávěla s houbičkami na pařezu jenž tu po ořešákovi zbyl
když v tom se odkudsi zdola ozvalo slaboučkým hláskem
„pozor dej u listí!“
„kdopak jsi?“ zeptala se světluška
„já jsem ořešáček“ řekl ořešáček
„jsi celý hubený a listí sotva máš“ odvětila světluška
„jsem protože můj oříškový domeček je tuze hluboko v zemi.. a copak že ty mi tady svítíš
jsi sluníčko?“
„nejsem sluníčko já jsem světluška hodně tu na kopci pršívá víš ty o tom že je prokletý?“
„prokletý? tomu nevěřím já jsem ořešáček a nebojím se ničeho!“
„už musím domů“ řekla najednou světluška
„a přijdeš zítra? hezky se mi s tebou povídá a podívej už tu tolik neprší..“ povídal trochu polekaně ořešáček
„přijdu“ usmála se světluška
rozloučila se veselým jasem blik blik a vrátila se k bažině

co v údolí plynul času rok co rok na prokletém vršku uplynul den co den

ořešáček rostl a rostl
těšil se totiž že má novou kamarádku spřízněnou duši světlušku
i když je od bažiny a chtěl být již vysoký aby na ní mohl mávat..

ořešáček již netrpělivě vyhlížel světlušku
ale světluška nikde
posmutněl jako celý podzimní čas až ztratil list

teta meluzína která též velmi děsila lidi u labe a hučela jim i v kamenné šindelářské věži
přišla ořešákovi na pomoc
a list vzala tiše a donesla jej až ke světlušce
„fíú fiú.. světluško světluško kdepak jsi děvenko?
fiú fiú kdepak jsi svítivá panenko?
pospěš! kamarád ořešáček již posílá list brzy bude spát a ty..
a ty tady pláčeš?“ fičela meluzína

světluška rychle osušila slzičky podívala se do zrcadla
a už pomaličku přibloudila k ořešáčkovi na prokletý vrch
„.spíš?!“ zeptala se
„nespím světluško jen již nemám listí a střechu nad hlavou“
„že je tu takové sucho..“
„již brzy nebude jakmile zaprší… ale co to vidím ty jsi plakala..“

„nelíbí se mi doma zůstanu u tebe v lese“

„bude ti zima a ořešáček brzy půjde spát“ ozvala se stará václavka z pařezu

sluníčko svítilo do lesa a světlušku hřálo a nic nedala na slova staré václavky
vždyť bylo jí tu teď krásně teplo a s ořešáčkem hezky
že ani komáří nápadníci ti lovci věna světlušek tady nebzučeli!

„ořešáček mě ochrání a sluníčko svítí“ odpověděla václavce světluška
„ale v noci nesvítí a budeš tu sama s ořešáčkem a hvězdičkami“ vymlouvala dál václavka

„chci být blízko ořešáčka s ním bude mi teplo“
„musela bys být hvězdičkou ty svítí i v zimě“
„modlila jsem se a prosila andělíčka aby mi dal hvězdičku na čelo“

ořešáček poslouchal jak si světluška povídá s václavkou a nic neříkal
moudrá stará václavka měla pravdu již brzy půjde spát a neměl to srdce světlušku poslat z lesa domů…

„již mám hvězdu na čele!“ svitla světluška
„to se ti jen zdá.. nemáš ji tam“
světluška si sáhla na čelo a hvězdička tam nebyla..

„doufala jsem že mi dá měsíček hvězdičku na čelo…“

„kdopak ti to povídal?“ divila se václavka a přišly i lišky muchomůrky hříbci ryzci celí zvědaví co světluška odpoví

„moje maminka“
„a co ti ještě povídala?“
„chválila mne jak se starám o temný hvozd a a v nemoci dobře obsluhuji.. za to že se jednou stanu pro ořešáčka hvězdičkou a posvítím s měsíčkem na nebi..“
„když to tvá maminka povídala bude to určitě pravda ale nyň běž domů bude ti tady zima
a ořešáček už spí..“
„doma není teplo maminka zemřela nikdo tam není je mi tam smutno“
a světluška se rozplakala a celá se roztřásla zimou..

vtom zašuměl hluboký hvozd
„strýců proč strašíš?“ ozvaly se houby
„zlobím se že jste světlušku rozplakaly nechal jsem vám ticho
a vy zatím přivoláváte zimu a děsíte nebe

s tetou meluzínou připravíme pestrou podzimní hostinu“

a listí padalo a padalo tu červené tu žluté a sluníčko ještě svítilo
a světluška usnula na loži z listí šťastná že ji má ořešáček rád
že ji připravil listový domeček a v něm našla i nové kamarádky berušky
zatímco podhorskou krajinu již navštívily první vločky tanečnice
co tiše ozdobily zemi jako hvězdičky noci

les tichounce hučel
skláněl se níž a níž a zapěl píseň
že i měsíční svit přišel
aby část ořešáčkovy duše předal se světluščinou
na cestu do nebe