O magii a tak podobně

Existuje mnoho světů, mnoho vesmírů a ještě více planet. Jsou tu docela maličké planetky vařící se v žáru hvězd a opuštěné ledové planety kde by se i ledovému golemovi měnil dech v páru. Jsou tu plynní obři, větší než cokoliv si dokážete představit a hvězdy, ještě mnohem větší! Vesmír je plný mlhovin, polí asteroidů, měsíců, trpasličích planet, černých děr které si razí cestu časem a prostorem a pohlcují obojí ve svém bezedném nic které jim slouží místo žaludků, červených, bílých, zelených, modrých a všemožných jiných trpaslíků, supernov a malých zelených mužíčků. Takové věci jako planety tvaru kostky či duté planety roztrhané vedví, ale stále si udržující atmosféru a podmínky nutné k přežití jejich obyvatel jsou sice velice nepravděpodobné, ale ani ti největší vědci nemohou popřít že myšlenka na něco podobného je nenaplňuje touhou zkoumat vesmír a ujistit se, ačkoliv z vědeckého hlediska jsou takové jevy zcela nemožné, že skutečně neexistují.
Kdyby jste si lehli krásné letní noci do trávy někde u cesty a sledovali hvězdy, nepřijde vám jak daleko mohou být, a stejně jsou tak jasné. Jsou to stovky milionů kilometrů které nás od některých z nich dělí a to jsou jen ty nejbližší. Kdyby jste takové noci našli souhvězdí severní koruny, mohli by jste se vydat přímo k němu.
Pomalu by jste se přiblížili k jeho první hvězdě, obrovské žhnoucí kouli jasnější než cokoliv jiného a letěli dál, dál do vesmíru. Minuli by jste všechny jeho hvězdy a letěli pořád dál až by jste již viděli naši galaxii jen jako malou, docela titěrnou tečičku tam v dáli za sebou. A jak by jste se tak ohlíželi a zrychlovali pořád dál a dál od Země a od těla které leží na trávě u cesty a pozoruje hvězdy, najednou by vám začalo být teplo. Stále víc a víc a když už by vám to bylo podezřelé a otočili by jste se aby jste se podívali kam že to vlastně letíte, s mocným žuch by jste dopadli do vody. Kdyby jste letěli tak rychle jak dlouho vám trvalo toto přečíst, nejspíš by jste prorazili díru do té úžasné planety na kterou jste právě dopadli. Bohudík jsem tu já, váš dobrotivý autor který vám dovolí cestovat vesmírem aniž by jste dělali díry do čeho se vám zrovna zachce, a tak vyplavete na hladinu a zjistíte, že jste u pobřeží Liadoru.
No není to úžasné? Právě jste přistáli na planetě s inteligentním životem! To chce přeci oslavu! A tak doplavete na břeh a vydáte se do toho neskutečného světa plného záhad, podivných tvorů a ještě podivnějších míst…

Po několika krocích zjistíte že ten svět vlastně nevypadá tak zajímavě. To proto, že stojíte na orkských pláních. Je to severní část kontinentu zvaného Liador. Liador to je dost zvláštní místo. Nejzvláštnější na tom je, a to vás možná naplní pochybnostmi o kreativitě vesmíru, že na Liadoru docela obyčejně žijí lidé. Jistě že ve svém jazyce si neříkají lidé, ale vypadají docela jako vy. Bohužel nyní žádného nevidíte. Co ale vidíte je loď. Docela obyčejná, dřevěná, středověká loď. Plachty jsou vytažené, kotva spuštěná, vlajku není vidět. Popojdete zpět ke břehu klidného moře. Slabý vánek fouká jihovýchodně a přináší s sebou vůni oceánu. Nedaleko severně od vás je na břeh vytaženo několik člunů. Kam jinam by tady mohl člověk jít než přímo do vnitrozemí? A tak se vydáváte i vy přímo do středu kontinentu.
Mohlo to být pět minut cesty než jste narazili na několik postav. Jedna z nich, táhne malý vozík, další dvě nesou lopaty a krumpáče. Zavoláte na ně, ale neslyší vás. Běžíte k nim, voláte na ně, snažíte se na sebe upozornit, ale tady vám musím připomenout, že je to moje kniha. Vzal jsem vás sem, ale vy nemůžete nic, než sledovat co se děje. Sednete si tedy do nízké trávy a sledujete jak postavy kopou díry do země a odebírají vzorky půdy do skleněných lahví na vozíku. Vždy vykopou díru asi metr až dva do hloubky a pak vezmou dlouhou špičatou ocelovou tyč a zarazí ji jak nejhlouběji to jde. Tyč je dutá, takže materiál který nabere vytáhnou nahoru a rozsypou ho podle barvy či hrubosti do jednotlivých nádob. Vrchní vrstvy pak vyhazují zpět do díry a jdou o deset až patnáct metrů dál, kde celý proces opakují. Přijde vám, že jsou docela malí. To je tím, že to jsou trpaslíci. Vypadají docela jako lidé, až na jejich velikost. Vlastně pocházejí z jednoho rodu, ale tito pidi-lidé žijí na Kraganu. To je kontinent který je daleko za mořem, ještě víc na severu. Na povrchu je zamrzlý, zavátý sněhem a zahalený do nikdy nekončící tmy, ale k tomu se dostaneme. Trpaslíci žijí pod povrchem, v temných tunelech osvětlených houbami a krystaly. Proto jsou tak malí … ideální velikost pro taková místa.
Není to nic moc zábavného že? No, možná bychom mohli nechat trpaslíky ať si kopou jak chtějí a podívat se na zajímavější místo. Připravte se, zavřete oči...
Tak, jsme tady. Když se rozhlédnete... a vúbec, pojďme si tykat. Těší mě, já jsem Autor. A vy budete jistě Čtenář. Takže Čtenáři... Když se rozhlédneš, uvidíš zahradu. Za tebou hučí moře, ale jak pomalu, ohromeně přicházíš ke zlaté bráně jejíž mříže jsou ohnuté do tvaru ptáka s plamennými křídly zdobenými rubíny a žhnoucí oči ze safírů se lesknou až zrak přechází, hluk moře přechází v šum a pak tichne docela. Zahrada je obrovská. zelené trávníky přecházejí plynně v rudé a modré. Cestičky z plochých kamenů protínají trávník jako řeky a klikatí se kolem záhonů. V záhonech oblých tvarů, navazujících jeden na druhý, rostou keře s rudými, modrými a žlutými květy i vysoké byliny s listy jako palmy a obrovskými světle růžovými a bílými trsy květů. Nedaleko je háj vysokých stromů které právě kvetou maličkými světle modrými kvítky, skoro jako Sakury, až na tu barvu. Zahlédneš altánek z bílého dřeva, nebo snad jakéhosi kovu. Nikde ani živá duše. Zpívají tu ptáci … nejednou jeden z nich přistane přímo před tebou. Je malý, asi jako kos nebo vlaštovka, a má rudé peří s černými šmouhami a zobákem. K němu přiletí ještě jeden a začnou spolu pobíhat kolem a hledat drobnou havěť v trávě. Je tady takový klid.
Jsi na Mágově ostrově. Je to jediný ostrov na celé planetě, které budeme říkat Trojsvětí. Proč je jediný? No, Na Trojsvětí je několikanásobně větší množství vody než na Zemi. Planeta ovšem není o moc větší než naše Země. Čím to tedy je? No, je tu víc vody, takže je tu míň země. Jádro, nebo Srdce Trojsvětí má asi čtyřicet kilometrů v průměru. Z něj vyrážejí až k hladině tři sloupy ze skály a kovů a ty se na hladině, podobně jako houby, rozprostírají do obrovských ostrovních kontinentů. Jakýkoliv ostrov by okamžitě klesl ke dnu. Tak proč tento neklesá? Je to jednoduché … magie. Před tisícem či dvěma se Drýni žijící na Inhaldenu naučili ovládat magii. Pomocí gest, slov a písmen ovládli tu nejnebezpečnější sílu vůbec. Ale věděli že když bude každý hlupák umět ovládat magii, nakonec to zničí celou planetu. A proto vytvořili tento ostrov jako svatyni pro mágy. Kdokoliv se chce naučit magii, přichází sem a skládá přísahu že nikdy magii nezneužije k zabíjení. Bohužel, čas od času se najde někdo kdo přísahu poruší. Na takové mágy se však přísaha dál nevztahuje, takže většinou končí usmaženi ohnivou koulí nebo roztrháni na kusy nějakým podobně přátelským kouzlem.
Procházíš mezi záhony obrovských květin všech možných tvarů a barev a najednou to vidíš…
Přímo před tebou stojí dveře. Uprostřed zahrady stojí samotné dveře, které očividně nemohou nikam vést. Přesto ti zvědavost nedá a otevřeš je. Vstoupíš dovnitř a cítíš pergamen, staré knihy a ještě starší stěny. Jsi v obrovské hale. Stěny jsou bílé a visí na nich gobelíny. Přímo před tebou je obrovská fontána se sochou pětiruké, pětihlavé a pětinohé osoby. Každá hlava má jen jedno oko, jedno ucho a všechny nosy mají jen jednu dírku, ačkoliv to už nevidíš. To je jeden z mnoha bohů Trojsvětí. Je jich celý pantheon a v podobných halách které se táhnou kolem dokola Mágovy věže má každý z nich svou kašnu. Všimneš si že na gobelínech jsou vyobrazeny náboženské rituály, historie uctívačů a dokonce i svatá válka. Na kašnu je přibita zlatá tabulka a na ní nápis: „Pentenen – Liador“ Je to jméno boha a místo kde víra v něj započala. Pětkysté nebo Pentisté jak si říkají jsou jedno z nejstarších, ale dnes již opomíjených náboženství. Kdysi velká církev, nyní jen pár měst a vesniček v oblasti Narde.
Vydáš se chodbou vpravo. Bílé stěny působí klidně a po chvíli se rozšiřují v další chodbu, tentokrát bez kašny. Všiml jsi si, že se chodby stáčí v kruhu, a tak se vydáváš do jeho středu. Po chvíli chodba končí, stěny se snižují až mizí docela a ty se ocitáš na další zahradě. Kolem dokola je velký kruh chodeb a každých padesát, možná pětapadesát metrů vyráží z kruhu podobná chodba, jako ta kterou jsi přišel. A najednou zjistíš že nejsi sám. V zahradě je mnoho mágů, mužů i žen v dlouhých barevných rouchách. Nejsou tu jen Drýni, nižší osoby s tmavě červenou i oranžovou pokožkou se žlutými a modrými skvrnami, díky nimž vypadají jako velké květy.
Jsou zde i elfové. Lidem podobní, vysocí, často v zelených či modrých pláštích s dlouhými vlasy, světlou kúží která na světle září, se špičatýma ušima a opleteni květinou kterou nazývají Idia a která s nimi žije celý život. Květina se živí čistou energií a je zajímavé že čím silnější je elf mág, tím větší a krásnější je jeho Idia. A jsou tady i lidští a trpasličí mágové. A přibývají tu další, menší rasy z Inhaldenských hvozdů a Kraganských tunelů. Dokonce i jedna nebo dvě rasy z orkských plání tu mají své zástupce. Jediná rasa tu není k nalezení - orkové.
Tito tvrdohlaví tvorové obří postavy s kančími kly a silou dvaceti mužu nepoužívají magii jak ji znají zdejší mágové. Ta jejich je mnohem starší a temnější.
Projdete zahadou k věži a vstoupíte obrovskou branou do ještě větší místnosti. Koho by překvapilo že věž, úzká bílá stavba vysoká necelých třicet metrů je uvnitř mnohem větší než venku ...
Jsme zde právě včas, abychom zhlédli počátek ne jednoho, ale hned několika příběhů.
Pojďme tedy do sklepení věže, kde probíhají praktické experimenty v magicky odstíněných prostorách. Projdeš několik chodeb, širokých tunelů osvětlených pochodněmi. Je tu dostatek světla a vzduch, ač vlhký, není zatuchlý. Není to sice ráj klaustrofobiků, ale jinak to tu není nijak odpudivé jak by se od katakomb dalo čekat. Žádné hromádky kostí a mrtvá zvířecí těla či jen jejich kusy podél stěn. A ano, tady jsou naše dveře. Vejdeš do místnosti kde to trochu zapáchá čpavkem a sírou. U stropu se vznáší opar. To je teplý vzduch. Je tu totiž příšerná zima. Zuby ti drnčí a pokoušíš se vmasírovat si život do tuhnoucích prstů. Uprostřed místnosti mezi mnoha kruhy a čtverci a čtverci ve čtvercích v kruzích nakreslených na zemi křídou je krychle na podstavci. Ne, když se podíváš blíž zjistíš že podstavy chybí. Jsou to tedy čtyři spojené čtverce. Vedle všech kruhů a čtverců stojí muž se zápisníkem a kontroluje svou práci. Přejdeš ještě blíž a vidíš že v krychli bez podstav se vznáší kousek kovu. Přímo z něj sálá mráz. Odstoupíš a podíváš se do mužových poznámek. Ten, zatímco čteš jeho nečitelný rukopis v jazyce který neznáš, odloží svou hůl, magického pomocníka který provází mága po celý život a začne kouzlit. Spíš než na muže se nyní zaměřme na hůl. Jak si tam tak stojí opřená o zeď, šklebí se na tebe. Hůl se samozřejmě nemůže šklebit, ale kdyby mohla, tak by se šklebila kyseleji než dítě olizující citrón. Já a ty jsme zde také díky magii, ale docela jinému, mnohem jednoduššímu druhu. Ale i přesto že je to jiná magie, hůl nás dokáže vycítit. Buď rád že ji nenapadlo nic jiného než se na nás šklebit a nechala nás na pokoji. Je to totiž jedna z nejmocnějších holí vůbec. Mágové s touto holí zpravidla dosahovali obrovské moci a moudrosti, nikoliv však vysokého věku. Hůl není nijak zvlášť zdobená, má jen ozdobnou hlavici v podobě pařátu svírajícího kouli o velikosti pomeranče. Nyní se vraťme k muži. Ten teď mává rukama v obrazcích, které velice vzdáleně připomínají pohyb prachu když zafouká vítr. Pak se najednou změní a muž opisuje čtyři na sebe přiléhající čtverce, stále dokola a dokola, až se divíte že se mu nezamotají ruce. Také začal mluvit jakousi řečí, která už na první poslech není komunikačním prostředkem. Je tam na to moc sykavek. Muž prakticky prosyčí několik okamžiků a pak se začne něco dít. Krychle (které chybí podstavy) se modře rozzáří a kousek kovu uvnitř začne rotovat. Všechny znaky na podlaze se roztočí kolem krychle a po chvíli dokonce povstávají ze země a létají kolem ní.
Najednou muž rozpřáhne ruce, zajiskří to, vše najednou utichne… A pak nastane imploze. Kousek kovu, nebo meteor chcete-li nasaje všechny znaky kolem. To se mělo stát. Co se stát nemělo bylo že meteor nasál i muže, který už nestihl sáhnout po své holi. Kolem ucha ti proletěl pavouk velikosti o které jsi až dodnes myslel, že ani neexistuje a mávaje nožkami zmizí ve víru všech těch natažených věcí. Chvilku je ticho a pak se ozve docela slaboučké cink. Vyšlehne modrý plamen a pohltí celou místnost. Meteor se vypaří a zbude po něm jen zmatený pavouk který si rychle seřadí priority a vyrazí ke dveřím a muž, omráčený, poškrábaný a popálený na všech viditelných místech, ale živý. Záhy do místnosti vrazí několik mágů.
„Co se tady u všech bohů stalo?!“ vykřikne hned ten první, vousatý člověk v šedém plášti a tunice kterou by mohl mít i o pár čísel větší.
„Zkoušel sem rozlo – rozložit ten meteor. Jak jste chtěl.“ Vykašlává muž ležící na zemi. Další dva mágové mu pomáhají na nohy.
„Chlape co ste to udělal? Slyšeli to prý až za Dveřmi!“
„Klasický postup. Muselo to být tím meteorem, musel být nějak zapečetěný nebo co. Přísahám že to nebyla moje vina!“ Pokouší se muž vysvětlit, ale kašel mu brání souvisle mluvit.
„Odneste ho nahoru a ať se na něj podívá nějaký léčitel ano? A vy ostatní mi najděte ten meteor. To by bylo aby nebylo!“ velí mág a sám začíná prozkoumávat rohy místnosti.
My poběžíme nahoru za naším mužem. Ten teď leží na trávníku a dostává se mu odborné pomoci. Elfská kouzelnice, jestli si ještě pamatuji všechny stupně, děkanka léčitelské koleje mu přejíždí zranění rukou, zatímco několik kantorů Pohanské koleje natírá zranění mastmi a bylinnými odvary, zatímco muž křičí a pláče bolestí. V těle mu křupe jak se rovnají kosti.
Pak všichni ustupují a nechávají ho ležet. Těžce oddechuje a je vidět že se snaží znovu nekřičet bolestí. A tady je začátek jednoho příběhu…