Šedý

Tento příběh se odehrává v oněch temných časech, kdy Penar Lomae opustil Mainu a vydal se rozjímat do vzdálených končin kosmu. V ten čas se začala množit Noxtumianova monstra. Bestie nejodpudivějšího vzhledu opouštěly svůj rodný ostrov Nelrogh a na chatrných bárkách se plavily vstříc krásám Mainu.
V čele invaze stál urostlý, silný a zvrácený generál Rav Ollpheist. Nebyl to krasavec od pohledu. Nelze tvrdit, podle jakého vzoru jej Noxtumian stvořil. Ostatní obludy byly zesměšněním bytostí z Mainu, ale Ollpheist byl něčím zcela výjimečným. Byl vyšší než urostlý lidský muž, silný jako jeden z bohů Varského sněmu a co do vzhledu byl opravdu děsivý již od pohledu. Jeho kůže byla na většině těla zčernalá různými tetováními a spáleninami; jen čas od času se mezi černotou prodral na povrch kousek červené kůže. Z hlavy podobně zbarvené jako zbytek těla mu rostly dlouhé šedé vlasy a obličej byl pokryt šedými vousy. Tento nestor stvůří armády měl jediné žluté oko s červenou zornicí.
Za zbraň si zhotovil kopí vysoké skoro tak, jak vysoký byl on sám. Tato zbraň měla na jednom konci rozšíření, takže připomínala dvoubřitou sekyru, a na straně druhé závaží sloužící k vyvažování sekyry. Tajemstvím této, již tak smrtící zbraně, byla možnost kopí rozdělit na dvě poloviny, takže se pak mohl Rav Ollpheist ohánět jak sekyrou, tak palcátem. Toto kopí neslo jméno Brix, bylo celé kovové, černé a pokryté runami, které mu zajišťovaly několik kouzelných vlastností.
Toto monstrum mělo brzy dorazit k mainuským břehům s posláním šířit Noxtumianovu zlobu a nenávist ke všemu krásnému a ušlechtilému, co žilo na Mainu.
Ledový severní vítr šlehal monstra do tváří, ta si to však neuvědomovala, neboť toužila jen po plenění a ničení. Vítr ženoucí dešťové kapky do jejich očí jim nemohl způsobit obtíž.
Mnoho loděk se cestou potopilo, ale velké množství jich stále pokračovalo ke svému cíli. Konečně došlo na vylodění. Rozsáhlé Stepi je přijaly tiše, protože na dohled nebylo ani živáčka. Celá flotila se pozvolna sunula vpřed směrem k Městu. V čele této fronty byl samozřejmě vůdce, Rav Ollpheist se svým kopím připevněným pevně v úchytu na zádech.
K prvnímu osamocenému obydlí dorazila výprava bestií po půldni pěší chůze. S rachotem zbrojí se všichni vřítili do stodoly, chlévů i do obydlí sedláků. Samotný Ollpheist rozťal tři místní obyvatele vedví svou krutou zbraní. Jeho jednotky mezitím plundrovaly, kradly, vraždily, pálily a požíraly snad vše, co jim stálo v cestě.
Rav se otočil na svého prvního důstojníka se slovy: „Opravdu je musí požírat? Copak nestačí, že je zamordovali, že jim vše zapálili a kdo ví, co s nimi ještě prováděli? Musí je ještě žrát? To se mi nelíbí!“
Jeho první důstojník, šeredný skrček obratný s dýkou, jej však hbitě uzemnil: „Ano, můj pane. Musí je žrát, musí nabrat síly na další boje, na další krveprolití. Máme zásoby, ano…ale, pane, lidské maso je tak slaďoučké. To ani nemluvím o mase kentaura nebo dalších potvor, co na tomhle zavšiveném ostrově žijí. Pane, nežereme je kvůli hladu. Žereme je, protože můžeme, protože nás to baví a protože to je tak špatné a odporné.“
Rav Ollpheist znechucen tím, co slyšel a viděl kolem sebe, začal uvažovat, zda to, co dělá on a jeho jednotky, je správné. Zda není i jiná možnost. Nebyl však čas na dlouhé filosofování, vřava se musela pohnout k další usedlosti, jež byla v dálce zřetelná. Ollpheist se tak postavil do čela průvodu a vedl jej vstříc dalšímu zvěrstvu.
Najednou se ale zarazil a kvůli tomu ustal pohyb celé armády. První důstojník se chtěl ptát po důvodu, avšak byl poměrně rychle umlčen.
„Není to správné,“ řekl. „Nemůžeme tohle dělat. Kdybychom stáli proti ozbrojené armádě, vrhl bych se první do nepřátelských řad a kosil všechny před sebou. Tohle ale nejde. Nemůžeme masakrovat nevinné, natož ty, kteří se nemohou bránit a na které jdeme v přesile. Tohle se mi nelíbí.“
„Pane,“ začal první důstojník, „je to náš úkol. Jsme vojáci poslušní Noxtumianovi. Musíme Pána noci poslouchat na slovo. Vojsko chce masakrovat, chce požírat čerstvou kořist, chce ničit, vypalovat. Pane, kvůli tomu jsme byli stvořeni.“
„Já ne!“ přerušil ho Ollpheist. Necítil proti mainuským takovou zášť jako dříve. Viděl ukrutnost svého plemene a nemohl již více dopustit další nesmyslné vraždění. „Zpět k lodím. Tady končíme!“ zavelel.
Celá armáda se na místě otočila a kráčela směrem k lodím; Ollpheist si udržoval odstup za celým tím sborem, aby mohl přemýšlet o tom, co právě udělal. Proradný první důstojník vycítil chvilkovou slabost svého velitele a závan moci mu zastřel již tak chorou mysl. Otráven zlým úmyslem prostupoval řadami pochodující masy a nabádal jednotky ke vzpouře proti veliteli, který se mu zdál neschopný. Silou slova se mu podařilo obrátit roj na svou stranu a na břehu Moře bylo již jasno, kdo je velitelem.
Ollpheist, zahloubán do svých úvah, stál již po kolena ve vodě, když si uvědomil, že je potřeba vydat povel k nalodění. Než to stihl udělat, zjistil, že je obstoupen vlastními vojáky. Vycítil zradu, ale bylo již pozdě. První důstojník, tedy vlastně již velitel, mu oznámil, že je zbaven velení. Než mohl Ollpheist cokoliv udělat, praštil ho někdo silně do zátylku, což dokáže odejmout vědomí i tomu největšímu bojovníkovi. Omdlel a padl do sladkých vod Moře. Dílem náhody se povedlo, že mu ústa zůstala nad vodou a hned se neutopil.
Velitel, proradný skrček, zavelel k pochodu na usedlost a ponechal tak svého generála Osudu napospas.
Ollhpeist se probral až po nějaké době, byl zmatený a skládal si v hlavě střípky toho, co se vlastně přihodilo. Když prozřel a uvědomil si, že jsou v ohrožení další nevinné životy, rozeběhl se směrem k ohroženým obydlím. Jediným pozitivem bylo, že mu nebylo odebráno kopí Brix. Mohl tak alespoň bránit oběti vlastním přičiněním.
Dostihl své vojsko, když sám již byl na pokraji sil. Vzchopil se však a předběhl celou pochodující spleť zbroje a těl, až stál v čele. Vojsko se zastavilo jen několik stovek kroků od stavení.
„Nemusíte tohle dělat,“ začal křičet do hluchého davu, „nemusíte se podvolovat zlovůli našeho stvořitele. Vždyť jste všichni schopni, tak jako já, vyrvat se z přediva Osudu a dopomoci si k Osudu jinému. Tyhle bytosti jsou nevinné, vy jste v přesile, máte lepší zbroj i výcvik. Oni nemají šanci. Kdo se chce ke mně připojit a zápolit se svým bytím dle vlastního svědomí?“
Ozvalo se jen ohlušující ticho. Skrček zavelel k útoku a celá masa se dala na pochod.
„To nemohu dopustit, bratři,“ křičel na hluchou a slepou armádu sesazený generál. „Nechci to udělat, ale nedáváte mi jinou možnost…bratři. Doufám, že mi to odpustíte.“
Jen dořekl poslední slovo, sejmul si ze zad Brix a výhružně jím před sebou zamával. Ani to jeho dřívější oddance nezastrašilo, ba naopak. Všichni se vrhli směrem k němu.
První řadu pokosil jediným máchnutím svého kopí. Další následoval podobný osud. Ollpheist se rval jako ještě nikdy. Poprvé mu nešlo o sebe samého, ale i ty nevinné oběti, které by potkal děsivý osud.
Ač je to neuvěřitelné, Ollpheist zdolal velkou část bojovníků, které pokládal celý život za bratry. Zbytek ve strachu před jeho děsivým hněvem prchl směrem k lodím s nadějí odplutí do bezpečí na Nelrogh. Utečenci nebyli pronásledováni, neboť teď se začne zbylými armádami šířit zvěst o generálu Rav Ollpheistovi, který sám zahubil stovky někdejších spolubojovníků. To vše dokázal jediný tvor.
Řadoví vojáci opravdu tuto zvěst v Noxtumianových řadách šířili, ale to je jiný příběh.
Důležité je se ještě pozastavit nad oním proradným skrčkem. Ten se v boji celou dobu držel na několik délek Brixu od Ollpheista, ale s prchajícími vojáky se jeho nenápadnost odhalovala, až stál proti Ollpheistovi sám. Ve strachu si netroufl postavit se té děsivé hoře svalů tváří v tvář. Neměl by sebemenší šanci. Rav Ollpheist jej chtěl nechat volně odejít stejně, jak to umožnil mužstvu. Otočil se ke skrčkovi zády, připevnil si Brix pevně na záda a vydal se klidným krokem směrem k usedlosti. Doufal, že bude moci vyprávět o tom, jak je ochránil před splašenou hordou krvežíznivců. Vtom pocítil nečekanou bolest v lýtku. Ten proradný skřet mu zabodl svou dýku hluboko do masa v naději, že přetne důležitou šlachu či cévu a bude moci generála dorazit, až bude oslaben. Kdyby věděl, jak tím Ollpheista rozlítí, zajisté by to nedělal.
Neporazitelný Rav Ollpheist sice padl do kolen, ale záhy se vzchopil, vytrhl si dýku z nohy a opět povstal do pevného postoje děsivého válečníka. Uchopil skrčka za krk jednou rukou a zvedl jej do vzduchu. Mocichtivý skřet začal prosit o slitování, sliboval, že se vzdá velení, jen když mu bude ponechán život. Při lapání po dechu div neomdlel. Ollpheist povolil stisk, aby se nešťastník mohl alespoň trochu nadechnout. Pak mrštil svou obětí do dálky ve směru ke břehu, kde přistály lodě. Skrček dopadl až po velmi dlouhé době a jeho kosti při pádu zapraštěly. Dokázal se však sebrat a dobelhat se do bezpečí. Dva dny se střídavě krčil ve vysoké trávě ve strachu před Ollpheistem a střídavě šel ke břehu v naději, že tam bude čekat alespoň jediná loď, která jej odveze do bezpečí. Stalo se tak a i tento proradník se dostal do bezpečné náruče svého domovského ostrova Nelrogh.
Rav Ollpheist se rozhodl stáhnout se do stínů. Ve snaze utajit svou pravou identitu se zahalil do kutny a na hlavu natáhl kápi. Začal si říkat Šedý a každý den prosil bohy všech sněmů, aby mu odpustili a dali mu možnost se vykoupit ze svých zločinů tím, že bude válčit s další Noxtumianovou verbeží, která se mu připlete do cesty. Nejvíce se zdržoval v Hvozdu, kde se mohl ukrývat v hustém lesním porostu. Rovněž zde měl možnost modlit se ve stínu Sigu Genor, Dubu Otce, kde měl nejblíže k vyslyšení.
Další příběhy odpadlého generála Rava Ollpheista jsou předmětem dalších pověstí odkrývaných v prastaré mainuské knihovně.